VRAŽDY

Co by se bylo mohlo stát Slánskému nebo Clementisovi nebo jiným,
kdyby se byli vzepøeli a pøed soudem vypovídali ne podle
vnuceného prý jim diktátu, ale jinak, podle svého?
Prof. dr. Zdenìk Nejedlý

Stanislav Libich
Vraždy

Stanislav LIBICH
Lhotky 11, p. Bøezno u Mladé Boleslavi

Titl.
Ústøedí Klubu 231
P r a h a
Pøimlouval bych se za to, aby do Klubu 231 byli také pøijímáni zemìdìlci odsouzení dle zákona è. 55. Vždy jejich vina byla mnohdy ještì menší.
V øíjnu 1951 byl jsem jako vìzeò s tìžkým zápalem plic, zánìtem pohrudnice a exudátem a TBC na vìzeòském oddìlení nemocnice v Karlových Varech. Možná, že jste alespoò èásteènì informováni o pokusu o útìk vìzòù z jáchymovského tábora 12 u Horního Slavkova.
Jednoho z nich pøinesli úplnì ochrnutého, pøitom mladého chlapce, nedìlního odpoledne koncem øíjna 1951, na vìzeòské oddìlení nemocnice. V pøípadì potøeby bych mohl uvést, jak dovedli "zøídit" mladého èlovìka. Ležel na posteli vedle mì.
Jinak se tìším na Vaši èinnost a pøeji Vám mnoho úspìchù.
Lhotky, 19. kvìtna 1968
Stanislav LIBICH

Jaroslav Lukeš
Vraždy

Jaroslav LUKEŠ
Ostrov n/Orl., okr. Žïár n/Sáz. 6. kvìtna 1968
Píše se rok 1951. Jsem na jednom z nejmenších, ale nejhorším táboøe Vitmanov "L". Støízlivì øeèeno, tábor likvidaèní. Nebyl jsem z tìch, kteøí by se nechali smíøit s tím, bych na tomto táboøe pomalu, ale jistì umíral. Ještì s jedním kamarádem Karlem Morkusem jsme udìlali pokus pro mnoho lidí, kterým se to zdálo být pøímo zoufalá snaha hnát život do náruèí smrti. Vidina života, ve kterém by byl èlovìk aspoò èlovìkem, a zbavil se potupného otroctví, násilí a strachu.
21. prosince v 7 hodin veèer, za doprovodu výstøelù ze samopalù a pistolí jsme opouštìli námi nenávidìný lágr "L". Už za ostnatými dráty, už na poli, když jsme bìželi polem, jsem dostal kulku do zad, která mi prostøelila hrudník a èásteènì zasáhla srdce. Pøesto setrvaèností jsem bìžel ještì asi 100 metrù, naèež ztrátou krve jsem upadl oblièejem na zem. Pøesto jsem ani na okamžik neztratil vìdomí, takže pøesnì vím, co se dále sbìhlo. Asi tak za 10 vteøin po mém pádu ke mnì pøibìhl jeden z pronásledovatelù. To už jsem ale vìdìl, co se bude dít. A také se to stalo. Ještì jsem se, co mi poslední síly staèily, podepøel o loket, abych se zblízka podíval do úst pistole, která mi z necelého pùl metru míøila na hlavu. Nebyl jsem zbabìlý, abych prosil o život, který mi už z tìla stejnì vyprchal. S naprostým klidem jsem se naò díval a èekal ránu do hlavy. Záblesk a krutá bolest, která mi
projela hlavou, se stala skuteèností. Ještì než jsem na malou chvíli ztratil vìdomí, jsem mu ještì staèil øíct, "že tohle dìlat nemìl". Dnes se za tato slova stydím, ponìvadž jsem mu mìl poprávu øíct "Ty vrahu!" Když jsem nabyl znovu vìdomí, už jsem jenom cítil a slyšel, že kolem mì v kruhu jich bylo víc. Znovu jsem se na zemi pohnul, ponìvadž jsem se dusil v krvi, když slyším, jak zøejmì ten, co mì støelil do hlavy, øíká ostatním, že
se ještì hýbu, že mì dorazí ještì jednou kulkou do hlavy. Podotýkám, že jsem byl pøi plném vìdomí a slyšel vše.
Jeden z tìch, co byli kolem mì, øíká slovo: "Ne", naèež ten horlivý ochránce zákona už nemìl možnost dokonat druhý pokus sprosté vraždy. Když mì na nosítkách pøenesli na vedlejší lágr na ordinaci lékaøe, zakazovali lékaøùm mì ošetøit. Dík lékaøùm Svobodovi a Uhlíøovi, kteøí se nedali, a pøesto mì ošetøili, byl jsem koneènì vyslán sanitkou pøíslušníkù MV do nemocnice v Karlových Varech. Aèkoliv mùj stav byl tak vážný, že lékaøi v 11
hod. veèer na pokoji prohlásili, že do rána nevydržím, oni si mysleli, že jsem už v pøedsmrtné agonii, ale já se zase cítil dobøe. Tak jsem tedy v duchu pøemýšlel o smrti, o dìtství, o domovì. Pøesto moje tìlo se nedalo a já to nakonec vydržel. Když jsem se druhý den probudil, také jsem zjistil, že jsem za nohu øetìzem pøivázán k posteli. To asi proto, abych nespadnul z postele, dík našim ochráncùm. Jsem nesmírnì zavázán vdìèností
lékaøùm nemocnice, primáøi, a zejména lékaøi dr. Šaškovi, a na vìzeòském oddìlení velmi dìkuji Standovi Vaisovi. Je to tedy kratièký úsek z mého života, ve kterém jsem žil pomalu 11 let. Pøesto po takovýchto zkušenostech jsem se nenauèil nenávidìt a razit heslo "Kdo po Tobì kamenem, ty po nìm dva".
Dnes po letech v civilním životì si na to èlovìk vzpomíná ne s nenávistí, ale s vìdomím, že takovíto lidé, kteøí ztrpèovali život lidem a páchali násilí, by nemìli zastávat místa, kde mohou škodit dál.
Jaroslav LUKEŠ

Vladimír Rajnoch
Vraždy

RAJNOCH Vladimír
strážmistr SNB
nar. 8. 3. 1925, Rajnochovice 117
Ústøední výbor K-231
Karlovo nám. 17
P R A H A

Vìc: Žaloba na orgány st. a nejvyššího soudu, jakož i orgány StB
Narodil jsem se 8. 3. 1925 v Rajnochovicích jako syn rolníka, jeden z devíti dìtí. Už od dìtských let byl mùj život jen práce. V horách, na poli, a v hospodáøství. Za okupace našeho státu nacistickými nadlidmi jsem považoval za svou povinnost postavit se proti bezpráví a zloèinnosti, kterou páchaly nacistické hordy. Konec války mì zastihl jako èlena partyzánské jednotky Jana Žižky. Pozdìji jsem nastoupil do školy pro SNB. Jako pøíslušník
bezpeènosti jsem považoval za svou povinnost dbát o skuteènou bezpeènost svých spoluobèanù, bojovat proti bezpráví a násilí, tolikrát páchaným pod rouškou spravedlnosti na našem národu. Kde zùstala spravedlnost, když zloèin byl povýšen na zákon? Kam se podìlo plnìní Košického vládního programu, který zaruèoval
ústavou právo na svobodu politického a náboženského pøesvìdèení? Kde zùstala rovnost všech pøed zákonem? Kdo tedy porušil slib daný èeskému národu, že se bude moci svobodnì rozvíjet?
Já jsem porušil zákon, když jsem nemohl pøihlížet, jak probíhá násilí a drancování za všeobecného potlesku tìch, kteøí vždy a v každé éøe byli jen karabáèníky a pøíživníky lidské spoleènosti.
Ano, právem jsem se postavil proti tìm, kteøí porušovali svobodu a èest pracujícího èlovìka. Za to jsem byl odsouzen k trestu smrti a pro výstrahu popraven. Proto jsem musel ve svých 27 letech zemøít, aby dále mohli øádit pololidé, kteøí zloèin povýšili na zákon. Já jsem musel zemøít s mnoha dalšími, kteøí stáli v cestì darmošlapùm, kteøí slovo socialismus a národ zamìnili za slovo já.
Neprosím o vrácení cti. Já jsem svou èest neztratil. Jen žaluji. Ztratil jsem život, a ten mi nikdo nevrátí. Komu prospìla moje obì? Bylo v jejich silách nás se zbavit jako nepohodlných. Nezbaví se však svého svìdomí. A zrovna jak pevná zùstala víra v každém slušném a poctivém èlovìku v Masarykovo heslo "Pravda vítìzí", tak nezlomná je i moje víra, že i mé jméno se všemi dalšími obìmi bude vyslovováno s patøiènou úctou a pro pøíští
generace výstrahou. Aby se to již nikdy neopakovalo.
Žádáme zveøejnìní v rozhlase a tisku. Za popraveného Vladimíra Rajnocha: sourozenci Antonín, Marie, Josef, Jaroslav, František Rajnochovi.
V Rajnochovicích, 5. 5. 1968

... Rovnìž byl znaènì velký poèet vykonaných trestù smrti: od øíjna 1948 do konce roku 1952 uložil státní soud 233 trestù smrti, z nichž bylo vykonáno 178.
Poèet ukládaných rozsudkù smrti byl tak vysoký, že poèátkem roku 1951 zdùvodòovalo ministerstvo spravedlnosti odklady v procesech takto: "Døíve není odsouzení všech tìchto pøípadù možné, protože
by se nám tresty smrti pøíliš hromadily v krátkém èasovém úseku."
(Archiv ministerstva spravedlnosti - bezpeènostní komise è.j. T 4474/56, svazek III).

O všech rozsudcích trestu smrti rozhodovaly pøíslušné stranické orgány, bezpeènostní komise Ústøedního výboru KSÈ, pozdìji politický sekretariát ÚV KSÈ. V roce 1951-1954 schválil politický sekretariát 148 trestù smrti.
Zpráva komise ÚV KSÈ o politických procesech a rehabilitacích v Èeskoslovensku 1949-68

František Hynek
Vraždy

František HYNEK, Vùsí 22, p. KUÈEØ, okres Písek
Klubu 231
Ve Vùsí, 12. kvìtna 1968
Praha 2, Karlovo námìstí è. 17

Vážení bratøi,
pøihlásil jsem se za èlena Klubu 231 do Písku, mého politického okresu. Dne 18. bøezna 1968 jsem podal na Nejvyšší soud do Prahy žádost o provedení revize pøípadu, jejíž opis Vám souèasnì zasílám a prosím, kdybyste se èasem po ní poohlédli. Ponìvadž je v pøípadu ještì nìkolik neobjasnìných skuteèností, prosil bych Vás, zda by nebylo možno je dát vyšetøit. Jsou to zejména:
1. Proè bylo do lidí na hranicích støíleno, když hajný Bambas, který nás pøevádìl, byl, jak se všeobecnì tvrdí, ve službách Státní bezpeènosti a mìl pokyn, aby nás pøevádìl?
2. Za jakých podmínek se asi vedly vyšetøovací metody pro Josefa Chylíka, nar. 15. XI. 1922, Králova Lhota, bytem v Chrástu è. 3, mého pøíbuzného, který zprostøedkoval pøechod pøes hranice, zatèeného Státní bezpeèností z Èeských Budìjovic, kdy byl zatèen naprosto fyzicky a duševnì zdráv a manželka jmenovaného na její dotaz u krajského velitelství Stát. bezpeènosti v Èeských Budìjovicích, co je s jejím manželem, dostala zprávu, že se nalézá vyšetøovanec Josef CHYLÍK v ústavu v Bohnicích v Praze, ONV Praha 3, odkud jí bylo pozdìji oznámeno, že dne 30. srpna 1951 spáchal sebevraždu obìšením. Úmrtní list pod poø. èíslem
1299, 5. roèník 1951, strana 2 (Bohnice-ústav).
Prádlo po jmenovaném obdržela manželka Vlasta Chylíková celé rozervané a samá krev. Tvrdí se, že pøi vyšetøování Josefa Chylíka na Státní bezpeènosti v Èeských Budìjovicích bylo slyšet hrozný køik.
To jsou vìci, které jsou pro mì ještì neobjasnìné, a byl bych rád, kdyby byly vyšetøené, a popøípadì potrestané. Ponìvadž nevím, kam bych se mìl obrátit, prosil bych Vás, abyste se ujmuli této vìci a pøípadné zaøídili.
Domnívám se také, že by vdova Vlasta Chylíková mìla dostat nìjaké odškodnìní, anebo podporu.
Srdeènì Vás zdraví a pøedem za Vaši práci dìkuje
Váš Fr. HYNEK

František Kolava
Vraždy

František KOLAVA, Nádražní 19, Pøerov
V Pøerovì, 31. ledna 1968

Vážený soudruhu první tajemníku KSÈ v Praze
V tìchto dnech probíhají tiskem zprávy o tzv. "Krèmaòské aféøe", jež vzrušovala veøejnost pøed více jak 20ti léty. V r. 1948 promluvil v plénu snìmovny na toto téma ministr vnitra V. Nosek, který øekl: "Koneènì bych se rád zmínil o likvidaci tzv. Krèmaòského pøípadu... Celá konstrukce se zhroutila v tom okamžiku, kdy korunní svìdek v krèmaòském pøípadu Ladislav Loveèek se doznal, že celý pøípad si vymyslel. V tzv. Krèmaòské aféøe se podává trestní oznámení celkem na 13 osob. K procesu dojde v dohledné dobì. Jedním z hlavních obžalovaných je býv. ministr Dr. Prokop Drtina."
Byl jsem v uvedené souvislosti dne 24. února 1948 zatèen, uvržen do vìzení a jednáno se mnou v soudní vyšetøovací vazbì tak nelidsky, že jsem zmrzaèen na doživotí. Aèkoliv - jak uvedeno - již v roce 1948 bylo veøejnì známo, že pøípad byl likvidován, byl jsem po celou dobu soudní vazby od r. 1948 až do r. 1954
neuvìøitelnì týrán a muèen, a tak donucován pøiznat, co se vùbec nestalo, zejména úèast komunistù. Pøes varovné upozoròování vìzeòskými lékaøi od r. 1948, že nejsem vùbec vazby schopen, byl jsem za neuvìøitelných okolností, protizákonnì, témìø v bezvìdomí a udržován pøi vìdomí pouze injekcemi pøinesen na nosítkách dne 25. 2. 1953 k soudnímu pøelíèení u kr. soudu v Praze, a aniž bych vìdìl, proè, byl jsem souzen a odsouzen na 6 a pùl roku. Rozsudek o tom podepsal pøedseda senátu JUDr. Jiøí Hübner.
Po celkových nesnázích podal jsem pøi své bezmocnosti 28. 10. 1967 podnìt ke stížnosti pro porušení zákona pøedsedovi Nejvyššího soudu. Podle vyrozumìní sekretariátu N. soudu ze dne 1. 2. 1967 byly vyžádány spisy. Souèasnì jsem podal druhopis tohoto podání ministru spravedlnosti Dr. A. Neumanovi a dostal jsem odpovìï ze dne 5. 2. 1967 s tím, že min. spravedlnosti zaslalo tuto "stížnost" k pøímému vyøízení pøedsedovi Nejvyššího
soudu.
Na tøetí vyhotovení podání, adresované ÚV KSÈ (Ústøední kontrolní komisi) jsem obdržel toto vyøízení:
ÚV KSÈ, administr. odd.: "Potvrzujeme pøíjem Vašeho dopisu a sdìlujeme, že jsme jej vzhledem k obsahu postoupili k pøímému vyøízení Nejvyššímu soudu. O výsledku budete informován pøímo tímto orgánem."
Ježto se jedná o zcela mimoøádný pøípad politický, svým obsahem, rozsahem i provedením, jde u mì o úplné rozbití kyèelních kloubù a ochromení celého organismu vèetnì úplné ztráty øeèi (zjištìní provedl t. r. OÚNZ v Pøerovì, a revize procesu podle dosavadního zpùsobu trvá léta, obracím se na Vás z dùvodu lidskosti, soudruhu první tajemníku ÚV KSÈ, aby koneènì po vyèerpání všech možností byly vyšetøeny ony tak útrpné vyšetøovací metody do r. 1953, jakož i provedeno vyšetøení nelidského zpùsobu provedení tzv. Krèmaòského pøípadu krajským soudem v Praze 25. 2. 1953.
Obracím se na Vás v dùvìøe, že jde o pravdu, právo i spravedlnost také v tomto mém pøípadì.
S pozdravem
František KOLAVA - v. r.