VÌZNICE  PLZEÒ - BORY

František Mackù
Bory

Jsou to zloèinci. Nejsou tam v žádných lázních.                                                                                                  Byli zbaveni svobody výrokem soudu, tedy zcela legálnì.
Vankoviè, pomocný prokurátor mìsta Moskvy

Soud je odsoudil k ztrátì svobody, nikoli ke ztrátì zdraví.
Krutost jejich trestu neodpovídá povaze jejich zloèinù.
Vladimír Bukovský, sovìtský politický vìzeò

Støekov, 22. IV. 1968
Vážený pane obvodový prokurátore!
Na základì pøíspìvku Ladislava Procházky v Literárních listech a èlánku Exkurze na Bory v Práci ze dne 20. t.m. považuji za svou povinnost oznámit Vám toto:
Byl jsem spolu s vìtší skupinou profesorù a studentù odsouzen koncem záøí 1948 v Litomìøicích podle par. 50/23 a poèátkem øíjna jsem byli dopraveni na Bory. Pøišli jsme tam tedy pøed dosazením Šafarèíka za velitele vìznice. Byli jsme zamìstnáni ve "Waldesu" výrobou a našíváním patentek, knoflíkù, zavíracích špendlíkù a
podobnì. Velitelem této dílny byl št. stržm., jehož jméno jsem zapomnìl, snad mi zní Kraus. Mìl pøezdívku "Šedý vlk". V dobì mého vìznìní na Borech se k nám politickým choval témìø korektnì.
U jednoho stolu s námi pracoval major gen. št. René Èerný, od kterého jsme se uèili anglicky. Pamatuji se velice pøesnì na den, kdy nastoupil Šafarèík. Když pøišel do dílny, celé prostøedí se mu zdálo pøíliš familierní
(mnohý z nás nemìl na hlavì èepici, nebo si pøes židli pøehodil vìzeòský kabát). Šafarèík na nás zaèal øvát. Nejprve jsme byli pøekvapeni, protože køièel naprosto bezdùvodnì. Po chvíli major René Èerný vstal a øval: "Nevím, kdo jste vy, protože jste se zapomnìl pøedstavit. Já jsem major generálního štábu René Èerný a
chtìl bych øíci toto: vìtšina z nás je odsouzena naprosto nespravedlivì a máme podáno odvolání, takže rozsudky nejsou právoplatné. Prosím, abyste se podle toho choval. Nehledì k tomu, že tradice v tomto státì a celém civilizovaném svìtì velí chovat se k politických vìzòùm ponìkud jinak než ke kriminálním". Šafarèíka to viditelnì zarazilo, ale velmi jedovatì øekl majoru Èernému, že si to s ním ještì vyøídí. Potom musel každý z nás
øíci výši trestu, ke kterému byl odsouzen. Povzbuzeni vystoupením majora Èerného žádali jsme my, studenti, aby nám bylo povoleno obdržet odbornou literaturu a na celách po práci studovat. Šafarèík vyzval studenty, aby povstali. Bylo nás asi 30. "Šedý vlk" si musel poznamenat naše jména. Druhý nebo tøetí den jsme putovali na samovazbu do péèe výteèníkù jako Trepka, Beneš apod. Tak se na Borech rozpoutala uèinìná hrùzovláda.
Uvedené události byli pøítomni: pøevor Zemek, pøevor Hartl z Brna, dále naše skupina v èele s øeditelem gymnázia Šmejkalem ze Znojma a další osoby, které zjistit v evidenci na Borech pro Vás jistì nebude problémem. Pronásledování majora Èerného se stále stupòovalo. Konec už vím jen z doslechu, ponìvadž jsem mezitím byl pøevezen do Libkovic a pozdìji do Jáchymova. Jsem hluboce pøesvìdèen, že poprava René Èerného na Borech byla vyvrcholením osobní nenávisti Šafarèíka. Major Èerný, už s oprátkou na krku, prý zvolal: "Umírám za svobodné Èeskoslovensko!" a Šafarèík prý mu za to dal ještì facku.
Žádám Vás proto, pane prokurátore, abyste uvážil, zda by nebylo spravedlivé posoudit podíl Šafarèíka na justièní vraždì majora generálního štábu René Èerného a vyvodit z toho patøièné dùsledky.
Josef Jelínek, Ústí nad Labem, Støekov II, Kojetická 25.

Spoluvìznì prosím, aby vydali svìdectví, a pomohli tak oèistit památku majora Èerného, který celou válku bojoval po boku spojencù, aby pak ztratil život v osvobozené vlasti.
Pøíslušníky Státní bezpeènosti a vìzeòské strážce vyzývám, aby si udìlali poøádek mezi sebou a sami vydali zloèince ze svých øad soudu. Budou-li je nadále krýt, nemohou oèekávat od široké veøejnosti nic jiného, než že je bude posuzovat všechny podle stejného mìøítka. Vím, že jsou mezi nimi i slušní lidé, je mi jich líto, že nespravedlivì pociují tíhu opovržení, zejména když je dávána najevo i èlenùm jejich rodin. Tím spíše by mìli
pochopit, že je hlavnì v jejich zájmu, aby sami aktivnì pomohli oèistit své øady, a získat tak dùvìru obèanù. Zatím se mi nezdá, že by se nìco takového dìlo...

Mackù František
tø. 5. kvìtna
Èeské Budìjovice, dne 7. 5. 1968.

Moje zpráva a pøípadnì i osobní svìdectví na nìkteré dozorce ve vìznici Bory v Plzni.
Dne 24. 12. 1949 byl jsem odsouzen Státním soudem v Praze na Pankráci za zloèin velezrady na 13 rokù nucených prací a 40 000 pokuty. Skutková podstata: jedno dokonané pøevedení pøes hranice.
Po odsouzení dne 2. ledna 1950 jsem byl spolu s dalšími vìzni v autobusu odvezen do vìznice Bory v Plzni. Eskortovaní jsme byli tak, že každý z nás mìl ruce pøed sebou a na nich samozavírací
želízka, a mezi prsty držíc své osobní vìci, což byla krabice od margarinu.
Po projetí hlavní brány na Borech byli jsme uvítáni skupinou dozorcù v uniformì SVS, jako mnì tehdy ještì neznámý Brabec, Kramer, Valm, Trepka a jiní, kteøí nám rychle otevøeli dveøe u autobusu a zaèali øvát, rychle poklusem z autobusu do hlavní chodby v budovì. Zde nám byla pouta velitelem pankrácké eskorty odebrána a nastoupili jsme k zapsání do pøijímací kanceláøe, kde jsem mìl možnost poznati dobøe živeného a hloupì nadutého pøíslušníka SVS Kramra, který zaèal øvát na vedle mne stojícího Švéda jménem Hjölm ze Stockholmu, který mu posunkem cizince dal najevo, že nerozumí, na co se ho Kramer tázal a zachoval svùj severský klid a nenechal se tímto Kramrem vyprovokovat, což s tím tento zøejmì nepoèítal. Když i v dalších minutách se nemohli
domluvit, pøihlásil jsem se, zda mohu jeho nacionále tlumoèit pomocí nìmèiny, kterou Hjölm dokonale ovládal, a pomocí tohoto jazyka jsem s ním vedl celý veèer rozhovor ještì na Pankráci na eskortní spoleèné svìtnici. Za zmínku stojí, že tohoto Švéda nutili v Praze u výslechu k pøiznání prùmysl. špionáže, která spoèívala v tom, že Hjölm pøed odletem do Stockholmu zakoupil si po cestì po Praze nìjaký vylepšený vaøiè a ještì nìjaké drobnosti, které vložil do své aktovky a jel na letištì. Zde byl zatèen a odvezen k výslechu. Pøestože Hjölma šlehali pøes chodidla, nemohl se pøiznat, a pøesto jej stát. soud odsoudil na 3 roky. Mezitím se do této vìci
vložil jeho švédský vyslanec a výsledek byl ten, že na návrh tehdejšího ministra A. Èepièky vláda Èeskoslovenské republiky pro dobré pøátelské styky se Švédskem jeho trest amnestovala a Hjölma
vyhostila.
Když se vrátím zpìt, musím øíci, že po tomto zapsání si Brabec vybral nás pár vìzòù k skládání pytlù se svršky a odnášet je hlavní chodbou. Zde jsem tuto prvou hodinu poznal Brabce, jak svým zpùsobem, zøejmì už dávno pøed námi nìkolik let vyzkoušeným, se zeptal právì asi 50 letého vìznì, který nesl právì jeden pytel, za co tam je, když odvìtil tento, že je faráø, uhodil jej Brabec vší silou pøes oblièej, až vìzeò pytel pustil. Èekal jsem, že pùjde i na mì s takovou primitivní záminkou pro svoji už tak pokroèilou sadistickou nemoc, která v jeho oèích pøímo bujela a èekala každý den nìkolik obìtí. Uvažoval jsem, jak bych se v takovém pøípadì mìl zachovat. Seznal jsem, když provedu obranu, bude to kvalifikováno jako vzpoura, nedovolaje se nikde pomoci, mohl bych býti i utluèen. Brabce jsem se už nedoèkal a pro tuto prvou hodinu byl už zøejmì nasycen, a tak na mì došlo až v hodinì další.
Byli jsme odvedeni do sklepa, kde byly korekce a sklad vìzeòských svrškù. Zde jsme se museli vysvléci donaha a svoje dosavadní svršky civilní položit pøed sebe. Potom na rozkaz Brabce jsme udìlali dva kroky vpøed a zde už zdejší chodbaøi jménem Dvoøák a Müller pøipravili svršky vìzeòské. Pøi oblékání kalhot jsem
zjistil, že u nich nejsou šle a ani žádný jiný zpùsob pøipevnìní na tìlo, a tak mì napadlo zeptat se vedle stojícího chodbaøe, zda bych mohl použít mé dosavadní šle civilní. Chodbaø jménem Dvoøák na toto nezareagoval a vìdìl dobøe, co to bude pro mì znamenat. A skuteènì, z druhé strany chodby Brabec zaslechl mùj šepot a
pøihnal se ke mnì a povídá, co se mám co bavit s chodbaøem a uhodil mì z každé strany pøes oblièej.
Po vystrojení jsme byli rozdìleni. Já jsem pøišel na odd. C., kde byl velitelem Trepka. Pod tímto velitelem sloužili ti nejhorší a nejkrutìjší pøíslušníci jako Raška, Kubát a jiní, jménem mi neznámí. Pracovní náplò byla výhradnì draní peøí, a to denní norma na 8 hod. 60 dkg sedraného peøí, což bylo absolutnì nemožné pøedvést. Ve skuteènosti to bylo tak, že se dralo od rána, od budíèku v 6 hod. až do veèerky, a to bylo asi v 9 hod. veèer, bez
rozdílu svátku nebo nedìle. V pøípadì, že by nìkdo nedosáhl 100 procent mìsíèního prùmìru, byly pro tyto vìznì vyhraženy zvl᚝ cely, takzvané hladovky, a byl zde vìzeò tak dlouho, až dosáhl opìt 100 % svého výkonu. Strava na tìchto celách byla jen polovièní stravy vìzeòské. Celý systém takzvané pøevýchovy èlovìka spoèíval podle hesla "Kdo nepracuje, a nejí". Toto bylo také po celé vìznici plakátováním rozšiøováno a na èlovìka to dìlalo dojem, jako když se v nedávné minulosti díval na nacistické koncentráky, kde bylo psáno "Arbeit macht frei", v podstatì jedno a totéž.
Strava byla zde jen minimální a jednostranná, spolu s rozkazem, že nesmíme otevøít okno na vìtrání, jelikož jsme byli po tøech na celách, nestaèila výmìna vzduchu pøes tìsné vìzeòské dveøe, pùsobila tato zhoubná atmosféra na náš zdravotní stav tak, že došlo k snižování tìlesné váhy až o 45 % døívìjší váhy. Kromì toho, v dùsledku avitaminosy došlo u vìzòù k rùzným kožním chorobám, a hlavnì pak k poruchám nervovým. V mém pøípadì jsem sešel ze 69 kg na 53 kg své tìlesné váhy. Na vycházku jsme chodili každý den, a to na pùl hodiny a mìla pro nás skuteèný význam. Až 29. dubna došlo k zákazu vycházeti, a ani k lékaøi se nebralo. Pozdìji jsme se dozvìdìli, že šlo o nìjakou akci vypuštìní vìznice. O této události celkem nic nevím, až na to, že v souvislosti s tímto pøípadem byl chodbaø z našeho oddìlení C. nevinnì muèen tak, že jej pøes nahé tìlo tloukli v témže sklepení, jak jsem již vylíèil døíve. Jmenuje se Hnátko a je z Liberce, kde mìl døíve železáøský obchod.
Jinak jsme na vycházky nastoupili opìt asi po 3 mìsících. Po té došlo k vycházkám, které mìly mít jiné poslání. Bylo nám naøízeno v prostoru mezi bloky na elipsovitém kruhu vypypaném škvárou, která už byla od minulých vycházek na prach rozmìlnìna, zde poklusem klus, klusat, naèež po nìkolika minutách došlo k takovému prášení, že už to nebylo možné dýchat, a tento poklus stále více zrychloval dozorce jménem Kubát, pocházející nìkde z vesnice u Berouna, jak jsem se pozdìji dozvìdìl. Kromì toho docházelo u starších vìzòù k srdeèní a tìlesné únavì a u vìzòù se srdeèním onemocnìním docházelo k srdeèním záchvatùm. Jakmile tito vìzni ztráceli toto tempo poklusu a bolest u srdce je nutila naklánìt dopøedu, držíc ruce na prsou, museli se nutnì uchýlit ke
stranì chodníku na travnatý porost, aby ostatní o nì nezakopávali. Jakmile toto Kubát zjistil, zaèal na tyto vìznì
øvát a nutit je k poklusu. Když jsem toto divadlo vidìl nìkolikrát, a Kubát tyto vìznì posílal na odd. Trepkovi, a ten je kvùli tomu fackoval, rozhodl jsem se nebýt lhostejný k tomuto bezpráví a zpøíjemnit Kubátovi jeho pøihlížení tou formu, že jsem nenápadnì asi dvakrát v blízkosti jeho osoby bìhem poklusu pøibrzdil patama tak, aby se zvíøilo více prachu a on jej musel dýchat. To se mi podaøilo, ale Kubát to zpozoroval a za 2 kola klusání mì ještì s dvìma spoluvìzni poslal k Trepkovi. Na otázku, proè nás vrací z vycházky, jsme øekli, že nevíme, naèež Trepka naznaèil, abychom poèkali, až vycházka skonèí. Mezitím Kubát venku honil vìznì ještì rychleji, takže když tito se vraceli, nebyl jejich dech možno uklidnit.
Po pøíchodu Kubáta se jej Trepka ptá, co s námi má a ten øíká, ten, a ten a ten prášili jako kobyly. Naèež mu Trepka øíká: Tak si je napiš. To mìlo znamenat urèení k raportu. Raport, pokud se pamatuji, konal každý pátek ráno. Raportu pøedsedal velitel vìznice Šafarèík. K raportu bylo nás z celé vìznice asi 30 vìzòù. Dozor nad raportem mìl Valm. Museli jsme stát v pozoru a nemluvit, a jakmile pøišel vìzeò na øadu k raportu, musel
napochodovat v pozoru, pøitom øezat 2 zatáèky do pravého úhlu a zpìt rovnìž tak. Nìjaká obhajoba u raportu neexistovala. O tom jsem se pøesvìdèil sám, když jsem tam napochodoval a podal hlášení pøíchodu. Šafarèík mi nevìnoval celkem ani pozornost a proèítal si asi hlášení pøestupku. Pak èetl: Tak kopal a prášil jako kobyla... Tak jestli nejste vyuèen, tak my vás zde vyuèíme... 7 dní samovazby, 3 pùsty, 3 tvrdé lože... a tím zøejmì mìl na mysli Brabcovo bicí komando, o kterém jsem byl už dávno pøedtím informován.
Téhož dne odpoledne se nastupoval tento trest v korekci, a to tìsnì pøed uzávìrkou, to bylo asi ve 4 hod. odpoledne, sešlo se nás asi 15-20 ods., a bylo nám Brabcem naøízeno svléct se donaha na hlavní chodbì ve sklepì, kde toho èasu proudil velmi chladný prùvan. Po vysvleèení, asi za pùl hodiny, pøišel nenápadným
krokem jeden z Brabcova kumpánù a vešel do Brabcovy kanceláøe, kde naò Brabec patrnì už èekal. Poté za chvíli Brabec otevøel dveøe a vyvolal jedno jméno, které si už nepamatuji, naèež vedle mì po levé ruce dal se do pohybu asi 25-27 letý, dobøe urostlý spoluvìzeò, jak jsem pozdìji zjistil, jednalo se o zahranièního vojáka východní armády, pùvodem Rusín, jako zvláštní znamení uvádím, že byl po celém tìle snìdý, o hlavu vìtší než já, výraz oblièeje sympatický. Když tento vešel do Brabcovy kanceláøe, zavøeli za ním dveøe, pøes které bylo nejprve slyšet nìkolik slov otázek, a potom dunivé rány, jak tito Brabec a druhý pomocník Valm sázejí tomuto nebožákovi buï pøes záda, anebo pøes prsa tak dlouho a pravidelnými intervaly, až touto pøíšernou muèivou
bolestí zaèal pronikavì køièet, plakat a pozdìji zoufale prosit, aby ho nebili. Na toto tito dva èekali a bušili do nìj ještì více, až tento náhle zmlk a upad do bezvìdomí. Za chvíli Brabec otevøel, zavolal chodbaøe, aby pøinesl kýbl s vodou. Pøišel chodbaø Dvoøák, na nìmž bylo vidìt, jak tìžce nervovì snáší funkci sluhy tìmto tyranùm našeho národa, a obì za zavøenými dveømi polil. Po chvilce opìt Dvoøák vyšel a musel pøinést košili, abychom my ostatní nevidìli jeho podlité tìlo.
Nyní byla druhá fáze Šafarèíkova uèilištì, když Brabec vzal náš jmenovitý seznam a øíká hlasem tichým, sotva v tichu slyšitelným, že jak nás bude èíst, abychom se všemi vìcmi poklusem utíkali tam, kde bude stát u cely korekce, a zde se postavili v pozoru pod okno. Než na mì došlo, asi jako na ètvrtého, slyšel jsem od prvého uvádìní, jak Brabec øíkal každému, aby se ohnul, a pak bylo slyšet opìt rány pendrekem a u nìkterých bolestivý náøek. Když jsem opìt musel sdílet toto hrùzné podzemí, kde o nás nikdo z nadøízených úøadù a jiného dozorèího orgánu nevìdìl, uvìdomoval jsem si naši bezbrannost a snažil jsem se vnitønì uklidòovat natolik, že pøežiju-li toto peklo zde, a možná i jinde, stanu se tìmto vyvrhelùm a jim podobným žalobcem nejen za sebe, ale hlavnì za ty, kteøí už mluvit nemohou. Pak jsem slyšel své jméno.
Zastavil jsem se pod oknem podle pokynu a zde jsem byl Brabcem vyzván, abych šel dopøedu a ohnul se o døevìnou pryènu, že dostanu 25 ran a v pøípadì, že kviknu, dalších 5 ran. Rozhodl jsem se, že mu tu radost neudìlám a za cenu omdlení si nijak hlasem neulevím. Pøi posledních asi 5 ranách zrácel jsem oporu  v pokrèených kolenech tak rychle, že jsem visel na loktech a v hlavì mi zaèínalo huèet.
Asi 4 tý den pøišel za mnou na celu korekce pro zmìnu Valm, a když jsem stál podle pøedpisu pod oknem, procházkovým krokem plížil se ke mnì, dívajíc se po zdi a øíká, proè jsem škrábal po zdi. Když jsem øekl, že to tam bylo, popošel až pøede mì a ptal se, zda mì náhodou zde nìkdo bil, a tak jsem volil odpovìï, že ne. Valm øíká, tak se ohni, a na ty samé podlitiny mì vší silou pendrekem tloukl. Výsledek byl ten, že jsem druhý den mìl zadnici a stehna jednu tmavomodrou podlitinu a zatvrdlé. Samozøejmì, že jsem nemohl na této tvrdé pryènì ležet, a tak jsem únavou usnul a hned se zase bolestí vzbudil.
Kromì toho, co jsem vylíèil, došlo u mì i k neplnìní normy sedraného peøí, v dùsledku špatného peøí z Polska, které nebylo husí, nýbrž slepièí, a dosáhl jsem jen 95 % mìsíèního prùmìru, a byl jsem 3 mìsíce na hladovce a k tomu rovnìž 3 mìsíce zastavené výhody, to znamenalo zastavení dopisù a nákupu tehdejších 30 Kès.
Na závìr mého svìdectví žádám, aby byly pøezkoumány všechny pøípady úmrtí na "srdeèní mrtvici", "mozkovou mrtvici" a na "spáchal sebevraždu" apod. jinak podle borského archivu o evidenci vìzòù.
Potud moje zpráva.
Mackù

(PREISLER)
PRESLER (?) 01561
nar. 27.I. (V) 1929
OR. I/N. 1457/49, § 1, odst. 2, zák. 231 (...)
Popis struèné vlastní cesty ve vìznicích.
Po náhlém zatèení v mìsíci èervenci v Dìèínì jsem byl odvezen na StB v Ústí nad Labem. K výslechu jsem byl povolán jako jeden z posledních z naší skupiny, kde jen pøi jednom vyhrožování obuškem bylo se mnou pomìrnì jednáno slušnì.
Po skonèených výsleších jsme byli pøedáni do vìznice v Litomìøicích, kde bylo s námi jednáno dobøe.
Po rùzných prac. nasazeních jsme byli pøevezeni v listopadu na Pankrác. Tam po pøedvedené frašce (pøelíèení) jsme byli pøevezeni na Bory.
Na tuto vìznici nemohu nikdy v životì zapomenout, neb tam zaèalo to pravé. Nejenom "pøivítání" vel. vìznice Šafarèíkem (nevím, zda jméno jest pravé), který nás ani neuznal za hodna, aby na nás promluvil, ale již první pracovní nasazení ve 3 lidech v samovazbách na "peøí" mi otevøelo oèi dokonale. Donuceni pracovat od rána do veèera pøi špatném jídle, to byla první vymoženost pøevýchovy. Také jsem jako nováèek okusil oddìlení trestních dávek pro neplnìní normy, neb moje ruce na to nestaèily. Já sám jsem jiné sankce neokusil, ale slyšel a vidìl jsem i jiné výstøelky.                                                                                                                                       Nejvíce nás drásal køik z korekce, kde úøadoval Brabec (zda to je pravé jméno, nevím), kde byli bratøi týráni, ale i toto bylo tzv. veøejné tajemství.                                                                                                                            Konkrétnì jsem však zažil jednání tzv. polit. komisaøe vìznice Simína (Strolína), zda jméno pravé, nevím, z Moravy pøidìleného, který po 3 nedìl. pøerušení vycházek za údajnou vzpouru ve vìznici donucoval vìznì na
vycházce k bìhu nebo k chùzi ranami, a když padali, tak i kopáním a jmény skuteènì nedùstojnými. To nebylo osvìžování, ale galeje, chodit "na vzduch" po takové dlouhé dobì z malých cel.                                         Odlehèení nastalo, když jsme byli na jaøe 1954 pøevezeni na tábory v Jáchymovì. Tam se opravdu dalo vydechnout. Vedle rùzných pøíhod, nejvíce byla odsouzeníhodná tzv. prohlídka (filcunk), kde bylo zacházeno až do krajnosti. (Bylo provádìno SNB zelení). Náš skromný majetek byl vìdomì znehodnocován a na nìm ukazovali vykonavatelé stupeò své inteligence. Sádlo, cukr, pøikrývky, popel z kamen a ještì i jiné, vše dohromady naházené, rozdupané, to byla asi další cesta pøevýchovy. Toto se dìlalo s pravidelností na všech táborech, kde jsem byl (Eliáš, Svatopluk, Vojna).
Toto všechno jest jenom málo ze všech pøíhod, ale pro 20 letého znamenalo opravdu tvrdou školu života!
Již nikdy nedopusme, aby toto všechno se opakovalo.
Váš
PRESLER
(PREISLER?)

Jan Bureš
Bory

K-231 okresní výbor Litomìøice. Litomìøice, 10. 5. 1968
Ústøední sekretariát K - 231
Praha 2, Karlovo nám. 17

V létì r. 1952 byl jsem odkomandován z Borù, kde jsem prožil peklo po vzpouøe vìzòù do Horní Bøízy u Plznì. Mìl jsem oteklé a zkrvavené konce prstù od vázání provázkù, které jsme dìlali na kobce od rána do veèera, abychom splnili normu, jinak nám hrozili sankcemi. Pouta na rukou pøi eskortì se mnì zaøezávala do masa.
Druhého dne po pøíjezdu se jelo do práce. Já byl pøidìlen na rampu vykládat vagony. Velmi tìžká práce o hladu. V noci kousaly štìnice, ve dne šikanování k nevydržení. Nebyl jsem zvyklý tìžké práci, bylo mnì pøes 50 let a byl jsem vyèerpán pobytem ve vìznicích.
Jednou veèer pøivedli polomrtvého vìznì na celu, u umyvadla se zhroutil na zem, vyvrhl z úst kus plic a zemøel. Byl to vìzeò, který se hlásil nemocen u lékaøe, lékaø jej nemocným uznal, dal mu léky a naøídil ležet. Velitel Brabec si zavolal lékaøe, dal mu korekci s vyvádìním (tam byl skoro každou noc), protože uznává lidi nemocnými. Funkci lékaøe tam zastával sám Brabec, každý nemocný u nìj byl simulant. Mrtvého ráno naložili na nákladní auto a odvezli.
Za dva týdny na to jsem si pøi vykládání kamene rozseknul prst na levé ruce tak, že kost lezla ven a silnì jsem krvácel. Ránu jsem si zavázal špinavým kapesníkem. Obvazy nebyly. Mùj spoluvìzeò, kaplan ze Sv. kopeèku u Olomouce, musel za mì celý vagon vyložit, jinak bylo nebezpeèí, že nás tam nechají do veèera o hladu, až se
vagon vyloží. Hned po pøíchodu do lágru šel jsem k lékaøi, jmenoval se tuším Vlèek. Nemìl, èím by mnì zašil ránu, ale podaøilo se mu to stáhnout a tak ovázat, že zastavil krvácení, a dal mì 10 dní ležet. Na to mì náèelník Brabec zavolal do kanceláøe, vynadal mnì simulantù, to prý zná, abych nemusel dìlat, tak si napíchnu prstíèek. "Ven, nechci nic slyšet, a zítra nastoupíš do práce a lékaøe dám do korekce". 10 dní jsem pracoval s lopatou, rána krvácela, pøes noc vždy se uzavøela, ale v práci opìt krvácela. Dennì mnì to lékaø pøevazoval, a byl by i nade mnou se slitoval, jak byl bezmocný. Za mì musel kaplan s mými kamarády dennì moji kvotu práce ku
konci smìny na parném slunci, hladoví a sedøení, vykonat, a vagon vyložit. Po dvou mìsících byl jsem odvezen opìt v poutech do Jáchymovských dolù na "BRATRSTVÍ". Kalvarie koncentrákù zaèala a
trvala 8 let.
Prošel jsem 11-ti vìznicemi a po deseti a 1/4 letech jsem byl propuštìn.
Jan BUREŠ, Litomìøice, Michalská 6,
odsouzen státním soudem Praha è. OR I/VII IIO/50
z 22. 7. 1950 na 14 let, pro § 1, 5 zák. 231/48.

Otto Kufa
Bory

Okresní prokuratura Volynì, Strakonice. 27. dubna 1968
Václav VRBA ml., na Ostovci 92, Volynì, okr. Strakonice.

Vìc: Stížnost na pøíslušníky Sboru nápravné výchovy Trepku, Šepíka a dùstojníka Šafarèíka, Plzeò-Bory.
Podle pokynù generální prokuratury podávám okresní prokuratuøe ve Strakonicích následující stížnost:
Byl jsem odsouzen 13. 10. 1950 k trestu vìzení na doživotí, podle zákona 231/48 Sb. Dne 1. 12. 1950 jsem byl z Pankráce pøevezen na Bory. Do 5. 12. 1951, kdy jsem byl pøevezen do vìznice v Leopoldovì, jsem vìtšinu èasu byl na oddìlení C, jehož velitelem byl pøíslušník SNV Trepka.
Za nìkolik dnù po svém pøíjezdu jsem byl odveden do kanceláøe velitele oddìlení Trepky. Tam jsem, za pøítomnosti pøíslušníka SNV Šepíka, jím byl dokrvava zbit, pøièemž mi byl vyražen zub, údajnì za to, že jsem mluvil na vycházce. Jako svìdky uvádím tehdejší spoluvìznì z cely, V. KÙRKU a V. SYROVÁTKU, oba z Prahy,
kteøí mì pøi návratu na celu vidìli.
Pøíslušník SNV Šepík nám "zpøíjemòoval" život tím, že byly dny, kdy nám dával 8-10 x za den nalít do cely kbelík vody a nutil nás mýt podlahu, èímž nám zámìrnì znemožòoval splnit denní pracovní normu - sedrat 66 dkg peøí. Tím zaviòoval, že jsme mìli trestní dávky, já jsem ji mìl jeho vinou 2 mìsíce. Jako pøíklad stravy trestní dávky uvádím jeden "obìd": 5 lžic polévky a 1 a pùl bramboru.                                                                                            Na dùstojníka SNV Šafarèíka, tehdy velitele vìznice Bory, si stìžuji, že všechno toto trpìl, že jsme na cele samovazby spali 3, a žok polského peøí, pytle s oderkami a peøí. Na jeho rozkaz jsem dne 5. 12. 1951 spolu s jinými byl pøevezen do Leopoldova za mrazu, v nákladním autì, obleèen v košili, krátké spodky, boty na boso, halinové kalhoty do pùl lýtek, blùzu a èepici. Byli jsme spoutáni na rukou, bez možnosti pohybu a konání tìlesných potøeb. Celou cestu jsme prosedìli na podlaze nákladního auta a celodenní strava se skládala z pùl bochníèku vìzeòské dávky chleba a ètvrtky margarinu, bez možnosti pití.
Jména dalších pøíslušníkù, kteøí tloukli na potkání, neznám a dnes bych je už ani nepoznal, vím jen nejznámìjší: Brabec, Kraml, Ladman.

PRAHA, dne 9. 4. 1968
Mezi vìzni z vìznice Bory v Plzni, v letech padesátých, stala se jména Brabec, Valm, Peèený, Šepík, Kramer a Trepka legendární v tom nejhorším slova smyslu. Na táborech èi ve vìznicích, kde jsem hovoøil se spoluvìzni, kteøí byli v péèi tìchto dozorcù, jsem se dovídal pøípady buï jejich vlastní, èi z vyprávìní druhých, pøenesených, o tìch nejhorších porušováních lidské dùstojnosti. Bylo veøejným tajemstvím, že jmenovaní se vesmìs podíleli na kratochvílích s vìzni, kteøí byli drženi ve sklepì v korekcích, mnozí z nich èasto mimo službu a vìtšinou v opilství chodili ukájet svoje nízké pudy na bezbranných lidech. A to vše pod patronací smutnì proslulého velitele vìznice Šafarèíka, u nìhož jako velitele vìznice nikdo a nikdy nenalezl ochrany pøed rùznými nepøístojnostmi. Konkrétnì, pokud se týká mé osoby, poznal jsem, jak chutná výprask od Peèeného, který mì bezdùvodnì zmlátil na chodbì, kde jsem zùstal stát na výslovný rozkaz mého tehdejšího pøedstaveného, velitele oddìlení knihárna.
Od neznámého dozorce, který mìl službu pøi mém vstupu na oddìlení peøí, kde jsem byl pracovnì po týdnu pobytu pøidìlen, jsem byl pøed vpuštìním do cely po osobní prohlídce spolíèkován a zkopán s tím, že jsem na Borech, a abych si uvìdomil, že to není žádná sranda. Samotný pobyt na kobce, kde jsem dral peøí po dobu pìti mìsícù, byla ošklivá záležitost. Nepravidelné, nejvýše desetiminutové vycházky za ustavièného nadávání a štvaní, pøièemž se specielnì vyznamenával soustavnì opilý Brabec a dále Šepík.
Normy na draní peøí v nevìtrané kobce, ve spoleènosti tøiceti kilogramového žoku peøí, kde bylo mimo jiných zdravotnì závadných vìcí (chcíplé, hnijící myši, kusy masa a podobnì), byly nepochopitelnì vysoké. Plnìní vyžadovalo draní peøí doslova od slunka do slunka. Vstávali jsme pøi rozednìní a uléhali pøi setmìní, pøi stálém draní, protože nesplnit normu znamenalo okamžitì po skonèení mìsíce odvedení na zvláštní oddìlení, kde
byli shromažïováni tak zvaní neplnièi, se kterými se zacházelo hrubì, trestáni byli polovièní dávkou jídla, což se rovnalo hladovìní, nemìl-li èlovìk to potìšení, že byl odveden do sklepa do korekce, kde byl vystaven shora uvedenému brutálnímu zacházení. Nìkteøí chodbaøi z øad vìzòù nás okrádali pøi vážení sedraného peøí, zøejmì na popud dozorcù-velitelù oddìlení (Šepík, Brabec), až mnohdy nevinnì jsme se ocitli na shora uvedeném trestním oddìlení. Já osobnì jsem jednou protestoval u dozorce Šepíka proti nesprávnosti pøi vážení, kterého se osobnì zúèastnil. Po chvíli si mì vyvolal z kobky a na cele, kde se vyklápìly "žanky" s fekáliemi, mì tøískal klackem, že mì nauèí plnit normy. Navíc jsem byl pøedveden k raportu, k veliteli Šafarèíkovi, který s milým úsmìvem bez možnosti obhajoby mì odvelel na trestní oddìlení. Mìl jsem však to štìstí, že jsem pøišel na Bory již v dobì, kdy režim byl mírnìjší, a proto mohu uvést pouze tyto nepatrné pøíhody, které jistì jsou ve srovnání s tím, co se tam dìlo pøed tím, úplnì smìšné. Jedno však mohu s plným vìdomím prohlásit, že shora jmenovaní dozorci (více jich dle jména neznám) hrubì porušovali zákon v jednání a zacházení s vìzni.
Mnoho o tamìjších pomìrech by mohl uvésti bývalý retribuèní vìzeò Somr, který mnoho let pùsobil na Borech ve funkci hlavního písaøe, tìšil se neomezené dùvìøe Borského velení a mìl neomezený pøístup po celé vìznici.
Na závìr znovu opakuji, že vìc vypovídám jen a jen v zájmu spravedlivého a objektivního posouzení pomìrù.
Otto KUFA, Hutní odbytová základna, Praha 7, U pergamentky II.

František Skøápek
Bory

Hlinsko v Èechách, dne 17. kvìtna 1968
Prohlášení
Podepsaný František SKØÁPEK, bytem Hlinsko, Komenského 407,
dùchodce, prohlašuje na svou èest a svìdomí toto:
V letech 1948 až 1951 odpykával jsem si trest na Borech v Plzni, kde jsem byl zamìstnán v prádelnì, a pak z trestu pøeložen na peøí, které jsem dral 18 mìsícù.
Velitelem na oddìlení byl Trepka (hodnost jeho z té doby si již nepamatuji), na cele jsem byl s bývalým dùstojníkem Václavem STREJÈKEM a stavitelem Jar. DITRICHEM, který byl požádán vrchním pérákem o zhotovení plánku na stavbu rod. vilky, byl to kolaborant Fischer. Po nìkolika rozhovorech byl J. Ditrich pøeložen na jinou celu, a svornì se Strejèkem jsme se dohodli, že plánek bude dìlat pro velitele TREPKU. Mì v té dobì zaèalo píchat v zádech, proto jsem požádal o pøedvedení k lékaøi. Když jsem byl puštìn na pavlaè, musel jsem se otoèit èelem tìsnì ke zdi. Postupnì jsme byli vyvoláváni Trepkou, který uznal, zda mùžu k lékaøi.                  Na vycházkách jsme museli dìlat døepy a kaèení pochody do spadnutí a z vycházek nás, kdo se otoèil v chodbì u schodištì, tloukl obuškem.
Asi po 5 nebo 6 mìsících na peøí jsem byl pøeveden k raportu, že jsem psal moták, za toto provinìní jsem byl potrestán korekcí velitelem (náèelníkem) Šafarèíkem, na dobu trvání jednoho týdne, a veøejným tajemstvím bylo, komu èervenou tužkou udìlal parafu, že byl v korekci tluèen. Tuto parafu jsem dostal, a tentýž den pøi uzávìrce mì velitel korekce Brabec býkovcem ztloukl tak, že po propuštìní po týdnu jsem stopy po ranách na cele ukazoval V. Strejèkovi, a byl tam také s námi J. JETELINA.
Že se provádìlo na nás násilí jak fyzické, tak neúmìrnými normami 66 a 3/4 dkg dennì sedrat peøí pøi té stravì, musel pøece nìkdo z vedoucích vìdìt, nebo povalení na zem a kopání do èlovìka, bylo také humánní, Šafarèík pøi dopadení Juraje SINÁKA po jeho útìku.
Divím se, že tito lidé jsou dosud na vedoucích místech a drze øíkají, že nikoho neuhodili (pøípad Rambousek, Mírov).
Doporuèoval bych, zda by bylo možné v rozhlase nebo v televizi uèinit dotazy nebo oznámení, aby se další svìdkové pøihlásili. Mnozí se o akci K-231 nedozvìdí.
Toto prohlášení potvrzuji svým podpisem.
František SKØÁPEK

František SKØÁPEK
Hlinsko v Èechách
Komenského è. 407

Václav Chalupa
Bory

Václav CHALUPA, Plzeò
Blatenská 22 nebo 28

Plzeò, 17. 4. 1968

telefon: 419955
Nazdar Láïo!
Ètu pravidelnì Literární listy, tak jsem èetl i Tvùj èlánek o Borech. U mì zatím nikdo nebyl, ale jistì je naèase, aby pravda vyšla ven o borském støedovìku z let padesátých.                                                                                     V Literárních listech bylo chybnì uvedeno, že byl popraven doktor Petrlík. Byl to dozorce !                                   Na jména chodbaøù v korekci si nemohu vzpomenout (podle zjištìní jeden se jmenoval KOLÁØ, škpt. VAØEKA, mjr. HÁJEK, posl. lid. str. PLESL a peøí roznášeli: BOÈEK Zdenìk (syn generála Boèka).
Nejvíce zmláceného jsem vidìl Jurku SYNÁKA. Táhli jej od Šafarèíka za nohy až do korekce, celou cestu jej øezali obušky. V korekci byl samá krev. Šafarèík mu nechal dát okovy. Mìl je na
nohou asi 3/4 roku. Tloukli jej tam skoro každý den.                                                                                     Nezapomenu, jakou facku dal Kramr generálu Pelichovi za to, že nestál dobøe v pozoru. Vzpomínáš na bachaøské akce jako "spartakiáda, konopa a peøí"? Kolik jen jich tenkrát zùstalo vysílením ležet na vìzeòské
chodbì?                                                                                                                                                                              A co vìzeò Jurenèák? Ten byl utýrán nebo dohnán k smrti za to, že chtìl pøi návštìvì pøedat moták se jmény bachaøù, kteøí tloukli. Moták zachytil bachaø Nikolaj. Jurenèák zemøel na III C. na kobce asi 397. Bachaø Šepík mìl tehdy výèitky svìdomí a bachaø Strojín jej morálnì podporoval u dveøí pùdy na III C. Doktor ŠEBEK mi tehdy øekl, že Jurenèák byl obìšen až dodateènì.
Poslance PLESLA nejvíce zmlátil na III C. u kanceláøe bachaø Potužník za to, že mu vyletìlo peøí z pytle.
Pak si mùžeš vzpomenout na fackovací akce za úsmìvy na fotografiích ve vìzeòské kartotéce. Dále podpisová akce (rozumìj nápisy na stìnách cel), tzv. prach na kobkách atd. Fackování a mlácení nebralo konce a k tomu trestní dávky jídla.
Bachaø Brabec, velitel korekce, mìl stále plné ruce práce. To nebyl èlovìk, ale zvíøe. Ani ti druzí nebyli o moc lepší. (Na druhé stranì je tøeba vyzdvihnout lidské chování jiných dozorcù jako Tenka, Zacha, J. Boudu, J. Bumbu, Petrlíka a øady dalších). A to byl bachaø Kramr, Ladman, Trepka, Strojín, Mašek, Potužník,
Valm, Raèko a další.                                                                                                                                                Ovšem, na velitele bachaøù škpt. Šafarèíka se nesmí zapomenout. Ty jeho kázeòské tresty za malièkost stály
pøece za to. Od 3x3, až po 3x12, a železa (okovy) na nohy až na 1 rok.                                                              Abych nezapomnìl, Brabec už bachaøe nedìlá. Je zamìstnán ve Škodovce jako jeøábník.
Ono se dnes i na to špatné tìžko vzpomíná, když èlovìk sedí sám u stolu. Jistì se èasem vybaví i jiné podrobnosti. Na øeditele VÁCLAVÍKA si nevzpomínám. Tak jsem si na Tvùj popud trochu zavzpomínal. Je to sice jen zlomek z toho špatného, ale i tak je toho dost. Budu-li Ti moci v nìèem ještì být nápomocen - napiš!
Zdraví Václav
è. telefonu: 419955.

OBRANA LIDU, 16. KVÌTNA 1970:                                                                                                              REHABILITACE SBORU NÁPRAVNÉ VÝCHOVY, PRAVDA O ŽIVOTÌ ZA MØÍŽEMI.
V Literárních listech v èlánku "Kdo bude žalovat" ze dne 11. dubna 1968 píše jistý Ladislav Procházka o pomìrech v trestnici Bory, kde se podle nìho vraždili politiètí vìzni na potkání. Obviòuje nìkolik pøíslušníkù jako napø. dùstojníka vìzeòské stráže Trepku, dozorce Václava Brabce a další, z uskuteènìné vraždy na nìkolika politických vìzních. Pøípad Bory, popisovaný L. Procházkou, udával tón všeobecné kritice vìzeòství. Pøíslušníci Sboru nápravné výchovy (SNV) byli veøejnosti ukazováni jako sadisté, vrahové apod. Jak se ale šetøením zvláštní komise náèelníka správy Sboru nápravné výchovy a Vojenské prokuratury v Plzni zjistilo, skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, nenastal, a tudíž obvinìní v èlánku L. Procházky se nezakládá na pravdì.
A chceme èi nechceme, a se to nìkomu líbí èi ne, vìzeòská zaøízení budou existovat, pokud v naší spoleènosti budou lidé, kteøí si odvykli jednat v souladu se zákony naší republiky. Vedení sboru nápravné výchovy støeží, aby výkon trestu odnìtí svobody byl provádìn v souladu s právními normami, a dbají na to,
aby nikdy nedocházelo k jakémukoliv porušování socialistické zákonnosti.
Ladislav Chmel

RUDÉ PRÁVO, 2. ÈERVENCE 1969:                                                                                                              ZPRÁVA MINISTERSTVA SPRAVEDLNOSTI.
VYŠETØOVÁNÍ NEZÁKONNOSTÍ V NÁPRAVNÌ VÝCHOVNÝCH ÚSTAVECH.
PRAHA, 1. èervence (ÈTK) Ministerstvo spravedlnosti ÈSR poskytlo ÈTK zprávu o skonèeném vyšetøování nezákonností z 50. let v bývalém trestním ústavu pro muže Plzeò-Bory a o skonèeném vyšetøování v nápravném ústavu ve Všehrdech. V minulém roce byly v denním tisku, televizi a zejména v plzeòském vysílání Ès. rozhlasu publikovány zprávy o nelidském zacházení s vìzni v 50. letech v trestnici na Borech. V èlánku "Kdo bude žalovat" uveøejnìném 11. 4. 1968 v Literárních listech bylo nìkolik pøíslušníkù tehdejšího Sboru vìzeòské stráže konkrétnì obvinìno, že v letech 1949-1950 spáchali závažné trestné èiny proti životu vìzòù...
Vyšetøovatel prokuratury v Plzni svým usnesením zastavil trestní stíhání ve vìci objasòování pøíèin úmrtí deseti odsouzených, kterým v letech 1950-1951 mìly být ve výkonu trestu odnìtí svobody zpùsobeny takové újmy na zdraví, že mìly za následek smrt. Bylo nepochybnì zjištìno, že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno,
nenastal, rovnìž zastavil trestní stíhání ve vìci porušení pravomoci veøejného èinitele, které mìli spáchat bývalí
pøíslušníci Sboru vìzeòské stráže, protože tento trestný èin je již u všech promlèen.
Šetøení zvláštní komise i vojenské obvodové prokuratury shodnì potvrdila, že nepøíznivá situace v trestním ústavu na Borech byla v letech 1949-1951 znaènì ovlivnìna nìkterými objektivními podmínkami, které, i když se staly pøedmìtem kritiky a obvinìní, nelze pøipisovat svévoli jednotlivcù. Bory byly v roce 1949 jedním z prvních tzv. pevných ústavù, kam byli umísováni vìzni odsouzení podle retribuèního dekretu a po odsouzení bývalým Státním soudem za nejzávažnìjší trestné èiny podle zákona na ochranu lidovì demokratické republiky.
Nepøíznivé podmínky na Borech zpùsoboval také neúmìrnì vysoký poèet vìzòù, který až dvojnásobnì pøevyšoval kapacitu ústavu. Tato situace spolu s nedostatkem vhodné pracovní pøíležitosti pro vìznì mìla nepøíznivý vliv na celkové podmínky výkonu trestu odnìtí svobody. Negativnì se tehdy odrážel i nedostatek dozorcù.
V té dobì platné smìrnice velitelství Sboru vìzeòské stráže vyžadovaly od dozorcù tvrdý a nekompromisní postoj vùèi vìzòùm.
Znaèný podíl na nepøíznivé sitauci v ústavu mìlo samotné složení vìzòù, z nichž èást projevovala nepøátelství a znaènou agresivitu, a tak docházelo k vyvolávání konfliktních situací.
Pøi øešení tìchto konfliktù pøekroèilo nìkolik pøíslušníkù Sboru vìzeòské stráže rámec platných pøedpisù.
Vyšetøování vojenské obvodové prokuratury Plzeò i zvláštní komise náèelníka správy Sboru nápravné výchovy bylo vedeno vysoce objektivnì, podle zákonných norem a se snahou vypoøádat se èestnì s deformacemi 50. let. Pøevážná vìtšina bývalých dozorcù, èlenù Sboru vìzeòské stráže, u nichž v souvislosti s pøípadem Bory bylo
šetøení provádìno, byla již v prùbìhu uplynulých let propuštìna ze služby. U nìkolika jednotlivcù, kteøí i nadále zùstali v èinné službì, byla pøijata odpovídající kádrová opatøení.
V úvodu citované èlánky splnily tedy své poslání, protože na jejich základì došlo k pøešetøení celé záležitosti ...