KONEC

Ve státì, kde je kdokoliv nespravedlivì ve vìzení, je pro
spravedlivého èlovìka jediným pøijatelným místem vìzení.
Henry David Thoreau

Pøedsedovi
pøípravného výboru
K 231 Ústøední pøípravný výbor
K 231, Praha

Vážený pøíteli,
jak víš z denního zpravodajství, bylo nám 5. záøí oznámeno, že ministerstvo vnitra neschvaluje pøedložený návrh stanov pro K 231, protože úkoly, jež jsme vytýèili jako poslání klubu, budou do dùsledku plnìny státními orgány za souèinnosti rehabilitaèních komisí zøízených pøi Svazu protifašistických bojovníkù a orgánù Národní fronty. (Výmìr è. j. MV III/3, 1101/68).
V dùsledku toho ztrácí oprávnìní k další èinnosti Ústøední pøípravný výbor i pøípravné výbory v krajích, okresech a místech.
Na základì této skuteènosti Tì žádáme, abys zastavil jakoukoliv èinnost klubu v místì své pùsobnosti a postaral se do 19. záøí tohoto roku o likvidaci eventuelních závazkù vyplývajících z minulé èinnosti. Zároveò považujeme za vhodné, abys o likvidaci klubu informoval zástupce lidové správy.
V duchu døívìjších jednání a v souladu s citovaným výmìrem vyzýváme všechny, na nìž se vztahuje rehabilitaèní zákon, aby se napøíštì obraceli na rehabilitaèní poradny SPB, které mají k této èinnosti plnou podporu státních orgánù a porady i právní zastoupení budou poskytovat bezplatnì.
Dìkujeme Tobì a všem ostatním za iniciativu i práci pro lidi v minulosti tak tìžce postižené a s pøátelským pozdravem Ti posíláme pøání všeho dobrého dnes i v budoucnosti.

Radovan PROCHÁZKA v. r.
organizaèní referent
ústøedního pøípravného výboru

K 231 Karel Nigrín v. r.
pøedseda

V Praze dne 6. záøí 1968

ZNOVU  V  PODEZØENÍ
... K-231 je ovšem pouze èást spoleènosti a nezávisí na nìm, kolik prostoru k pùsobení bude mít. Mùže být ignorován úøady i tiskem, mùže být potlaèován a mùže být také likvidován.
Potom však zmizí víc než jenom jedna z organizací, vzniklých bìhem národního jara 68. Osud K-231 se stal osudem èeskoslovenské demokracie.
LITERÁRNÍ LISTY È. 18,  27. 6. 1968

O. Rambousek, L. Gruber
Místo poznámek a vysvìtlivek

MÍSTO  POZNÁMEK  A  VYSVÌTLIVEK

"Zpráva" je vlastnì èást archivu dokumentaèní komise ÚV K-231, jak narùstal, byl podchycen a registrován. Snažili jsme se o co nejvìrnìjší podobnost s originály, vìtšinou psanými na stroji. Úprava dokumentù, jejich sloh, pøípadné chyby byly ponechány. V zájmu snadnìjšího ètení byla tam, kde jsme to pokládali za nutné, upravena interpunkce. Všechny texty, které nejsou pùvodními dokumenty zaslanými Dokumentaèní komisi K-231, jsou v knize vysázeny kurzívou.
Musíme zdùraznit, že pùvodní dokumenty jeden každý ze svìdkù poslal naší komisi s plným vìdomím, že budou pøedloženy rehabilitaèním soudùm nebo vyšetøovacím komisím ministerstva vnitra nebo spravedlnosti.
Pùvodnì jsme chtìli Zprávu doprovodit vysvìtlivkami nebo odborným rozborem. Pak jsme došli k názoru, že bude lépe, budeme-li se svìdky prostì konfrontovat pachatele a jejich pøisluhovaèe v komentáøích, èláncích, kritikách a stranických nebo vládních dokumentech, jak se objevily v tisku doma v posledních tøech letech. Jejich snaha po rehabilitaci Sboru, nepodložená pražádným veøejnosti pøístupným šetøením, dokumenty nebo konfrontacemi, jeví se ve svìtle výpovìdí této knihy ještì vypukleji.
Ti, kteøí listují knihou, aby nalezli svìdectví nìjakého Slováka nebo Slovenky, budou zklamáni. Není to zpùsobeno tím, že by snad Slováci týráni a muèeni nebyli, ale prostým faktem, že na jaøe 1968 byla na Slovensku ustavena "Spoloènos pre ¾udské práva", která sdružovala politické vìznì na Slovensku a mìla svou vlastní organizaèní strukturu a vlastní archiv, který nemáme k dispozici. Proto jsme mohli uveøejnit svìdectví jen o èinnosti StB a SNV v Èechách a na Moravì.
Aby tento dokument mohl být vùbec otištìn, bylo zapotøebí mnoho odvahy, úsilí, èasu i prostøedkù mnoha lidí oddaných naší myšlence. Nìkteøí z nich ani naší øeèi nemluví, jsou pøíslušníky jiných státù. Prostì jen s námi sympatizují. O to vìtší jim patøí dík.
Upøímnì dìkujeme všem, kteøí stovky dokumentù promìnili v útlé rolièky filmového materiálu, kteøí malou krabièku s tak závažným obsahem ukrývali, pøenášeli pøes hranice státù i kontinentù, kteøí po více než tøech letech negativy znovu promìnili v èitelnou dokumentaci (uznání zasluhuje fotomateriál firmy AGFA, který bez jakékoliv znatelné zmìny snesl skladování naexponovaných, ale z bezpeènostních dùvodù nevyvolaných
dokumentù, déle než tøi léta po prošlé garanèní lhùtì).
Dík patøí tìm, kteøí texty redigovali, dali této knížce koneènou podobu a pøipravili ji tak na cestu, na níž by mohla plnit své poslání: vydat svìdectví.
A co øíct vám, kteøí jste nám nejblíž? Smutné ètení, že? Dali jsme promluvit nìkterým z nás, aby øekli pravdu za všechny. Jistì i ty se sejdeš, jako my, s hlupáky, kteøí ti øeknou: "Bylo vám to zapotøebí? Proè jste se pletli do politiky! Já za to nemùžu, že jste pùl života odsedìli". Nepøi se s nimi. Jim vùbec nedošlo, že my toho nelitujeme, že kriminál nám dal pøátele na celý zbytek života, že v tìch nejhorších chvílích, i když sám, potmì, bez jídla a vody jsi cítil, že my jsme s tebou, že na tebe myslíme, že až se vrátíš, rozdìlíme se s tebou o poslední krajíc chleba, ošetøíme tì, dáme ti tu trošku tabáku, dáme ti NADÌJI.
Nakonec vás prosíme: neslevte nic z toho, v co jsme tehdy vìøili. Zùstaòte takovými, jako jste byli TAM. Pøíliš mrtvých, zmrzaèených, slabých, starých a nemocných nás zavazuje.
A se mùžeme kdykoliv a komukoliv podívat do oèí a bez pocitu hanby èi viny øíct: Ano, JÁ jsem taky mukl!
Za všechny ostatní:
Otakar Rambousek       JUDr. Ladislav Gruber

Josef Škvorecký

PØIPOMÍNKA  LEVICOVÉHO  INTELEKTUÁLA

Revoluce jsou krásná vìc. Opravdu. Nìjakou tu chvíli.                                                                                          Pak se zvrhnou.
Ernest Hemingway

Žádný èlovìk jen trochu znalý historie a vládnoucí alespoò selským rozumem nebude pochybovat, že v životì spoleènosti existují situace, z nichž se nelze dostat jinak než násilím: vzpourou nebo represí, revolucí nebo kontrarevolucí.                                                                                                                                                            Kterou z tìchto, popøípadì jiných, nálepek taková násilná spoleèenská akce dostane, závisí na tom, jak je úspìšná. Nálepky lepí vítìzové.
Ambrose Bierce øekl: Vzpoura je neúspìšná revoluce, a to platí dnes, v éøe svìtových revolucí-vzpour, víc, než když si sanfranciský sarkastik na konci devatenáctého století tento wisecrack vymyslel.
Ale nám nejde o nálepky: jde o to uznat, že situace tìhotné násilím v životì spoleènosti existují. Uznává je a násilné øešení po vyèerpání všech ostatních prostøedkù doporuèuje i onen nejdemokratiètìjší ze všech politických dokumentù, americké Prohlášení nezávislosti, na nìmž je založena nejstarší existující politická demokracie souèasného svìta: Jestliže dlouhotrvající zloøády a uzurpace moci, sledující stále týž cíl, svìdèí o plánu porobit lid absolutní Krutovládì, potom má lid právo, potom má lid povinnost svrhnout takovou Vládu a ustanovit nové Strážce svého budoucího bezpeèí.
Kdo by pochyboval, že slovo "svrhnout" nepochází z holubièího slovníku.
Jsou tu ovšem vždycky dvì okolnosti, které je dobré neignorovat. Jednak otázka, je-li situace skuteènì taková, že ji nelze vyøešit jinak než jedním z onìch rùznì onálepkovaných zpùsobù. Tuhle otázku klade opìt americké Prohlášení nezávislosti: Prozíravost vskutku nabádá, aby se Vlády dlouhou existencí upevnìné nemìnily
z nezávažných nebo pomíjivých dùvodù. Druhá okolnost je fakt, potvrzený historickou zkušeností, že totiž násilné øešení je nebezpeèné. V téhle souvislosti stalinisté rádi používají podobenství o nutnosti chirurgického zákroku v jistých pøípadech: nikdy k tomu ovšem nepoznamenají, že v chirurgii jsou také pøípady, kdy pacient pøi operaci zemøe, a pøípady, kdy se pacient, jenž operaci odmítl, uzdraví: vyrobte si z tìchto podobenství vlastní závìry. Dobrým pøíkladem pro tuto druhou možnost je národní umìlec Jan Werich. Pro tu první onen maršál vytvoøený dle Frunzeho v Pilòakovì novele Pøíbìh o nezhašeném mìsíci, i když ten snad není nejtypiètìjší.
Do polemiky, zda spoleèenská situace v Èeskoslovensku v roce 1948 nešla øešit jinak než násilím, se zde pouštìt nebudeme. Ti z nás, kterým je aspoò ètyøicet let, se na tu situaci pamatují, a mohou si proto odpovìdìt sami podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle svého svìdomí (tìm, kdož po všech
zkušenostech mají filozofický naturel takový, že i dnes hájí nezbytnost totálního znièení politické opozice v Èeskoslovensku, nutnost onìch asi dvou set politických poprav a oné statisícové armády politických vìzòù, nutnost pokusu (dnes opakovaného) o vyhubení èeské a slovenské kultury a nespoèitatelných aktù politického šikanování, bych chtìl pouze pøipomenout, že sám Lenin výslovnì uznal možnost nepoužít takových prostøedkù pøi socialistické pøemìnì spoleènosti. Ne že bych já na Lenina pøísahal, ale pøísahají na nìj majitelé takového svìdomí. Tedy a z nìho nic nevynechávají. Ve známém spise Proletáøská revoluce a renegát Kautsky Lenin píše: Byl by to však omyl tvrdit pøedem, že nadcházející proletáøské revoluce v Evropì budou všechny, nebo
vìtšina z nich, nutnì provázeny omezením volebního práva pro buržoazii. Je to možné. Po válce a po zkušenostech Ruské revoluce to tak asi bude, ale pro vykonávání diktatury to není absolutnì nutné, není to nepostradatelná charakteristika logického pojmu "diktatura", nevstupuje to jako nepostradatelná podmínka do
historického a tøídního pojetí "diktatury". Namítne-li k tomu nìjaký obhájce nepostradatelnosti násilí, že v Èeskoslovensku zùstaly i po Únoru 1948 asi ètyøi "buržoazní" strany, nech vezme na vìdomí, že my jsme tam žili). Stalinisté opìt pøirozenì øeknou, že v Únoru 1948 nedošlo k žádnému násilí, protože padly jenom dva tøi výstøely proti demonstrujícím studentùm, a ty nikoho nezabily. Kniha, kterou máte v ruce, "marxistùm" takto
uvažujícím snad pøipomene, že Lenin na mnoha místech mluví o revoluci ne jako o jednorázové záležitosti, ale jako o dlouhodobém historickém procesu. Do "únorových událostí" je samozøejmì tøeba zapoèítat všechno, co se dálo a dìje ještì málem ètvrt století po nich. O lecèem z toho je tahle kniha. Vypráví o násilí, ne onom abstraktním, vyhlížejícím témìø humanisticky v konverzacích teoretických revolucionáøù, vyznaèujících se, jako
Hemingwayovi polní èetníci, onou krásnou nezaujatostí a oddaností pøísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteøí zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpeèí smrti. Vypráví o násilí zbaveném abstrakce, zkonkretizovaném do pendrekù používaných k baštonádì, orientálnímu, v Èeskoslovensku snad nikdy nevídanému muèení. O násilí, jež vyvolala v život "lidová demokracie", která podle oficiální definice je "formou diktatury proletariátu".
-o-
Spíše než "forma" je to, øekl bych, stalinský orwellianismus pro nìco, co staøí marxisté a po nich staøí bolševici pojmenovávali správným jménem. Engels o této "demokracii" hovoøí s brutální otevøeností muže, který jednak píše o brutální situaci proletariátu z poloviny devatenáctého století, jednak hovoøí o násilí, sám nejsa v nebezpeèí násilí, ale naopak v bezpeèí svého anglického sídla: ... vítìzná strana musí udržet svou vládu hrùzou, již v myslích reakcionáøù vyvolávají její zbranì. Lenin takovou charakteristiku diktatury proletariátu otevøenì podepisuje. Stalin a jeho následovníci, kteøí hrùzu plynoucí ze zabijáckých zbraní rozšíøili do všech vrstev a zákoutí spoleènosti, odìli brutální skuteènosti do demokraticky znìjících paragrafù stalinské Sovìtské ústavy a jejích pozdìjších odvozenin v satelitních státech.
Lenin ovšem neustále zdùrazòoval, že v tøídní spoleènosti není možná absolutní, "èistá" demokracie, že v takové spoleènosti platí demokracie jen pro vládnoucí tøídu, kdežto tøída ovládaná je nutnì pod knutou diktatury. Lenin rád mluvil v hrubých obrysech a velkorysých analogiích. Aby napøíklad vysvìtlil, co míní diktaturou vládnoucí tøídy, použil - pro situaci ze zaèátku dvacátého století na Západì - analogie s otrokáøským Øímem: Každý napøíklad ví ..., že rebelie, a dokonce i silné nepokoje mezi otroky v klasickém starovìku, okamžitì odhalily fakt, že starovìký stát byl v podstatì diktaturou otrokáøù. Zrušila snad tato diktatura demokracii mezi otrokáøi a pro nì? Každý ví, že nezrušila. To je jistì pravda. Analogie má však slabinu: kdo je a kdo není otrok, bylo v klasickém starovìku stejnì jasné, jako kdo je a kdo není žid v nacionálnì socialistickém Nìmecku. Vymezení pojmu "buržoust" je, jak víme z praxe, neskonale nepøesnìjší. Mussolini povolil svou demokracii (jistì to pøece byla demokracie pro buržoazii, která pøece ve fašistických státech vládne) nìkolika málo "èestným židùm". Instituce "èestných proletáøù" je v lidových demokraciích mnohem poèetnìjší. Ale zkrátka a dobøe: dle Lenina je tedy diktatura proletariátu vládou proletariátu, a tedy demokracií mezi proletariátem a pro nìj, a diktaturou pro
tøídu ovládanou, to jest pro buržoazii.                                                                                                                  Jenomže tady Lenin pøíliš jasnì neøíká, jakou to demokracii myslí. Jak známo, pozdìjší marxisté (možná i Lenin - v každém pøípadì to naznaèuje a nejsem v nìm natolik sèetlý, abych to mohl vylouèit) i nemarxisté rozlišují demokracii "hospodáøskou" a "politickou", což koresponduje s Rooseveltovými hospodáøskými (Svoboda od hladu) a politickými (Svoboda projevu, Svoboda vyznání a Svoboda od strachu) svobodami. Zdá se mi nepochybné, že v polemice s Kautským, která je dùležitým zdrojem jeho názorù o revoluèním násilí, zahrnuje Lenin do pojmu demokracie i - a pøedevším - svobodu politickou. Tam, kde je neustále øeè o "vládì" a "diktatuøe", sotva mùže být politika vylouèena.
To by tedy znamenalo, že v lidové demokracii tìší se vládnoucí proletariát politické svobodì aspoò takové, jaké se v buržoazní demokracii tìší buržoazie. O tom, je-li tomu tak, nebudeme opìt polemizovat. Ti z nás, kterým je aspoò osmnáct let, se na to pamatují, a mohou si proto odpovìdìt sami podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle svého svìdomí. Ostatnì když dnešní oficiální pøedstavitelé v Èeskoslovensku kritizují dubèekovský pokus, výslovnì øíkají, že politická demokracie není dosud v lidových demokraciích možná, nebo ji vyluèuje existence zbytkù vykoøisovatelských tøíd a existence státù dosud ovládaných buržoazií (bylo by zajímavé, jak tihle apologeti zdùvodòují absenci politické demokracie v SSSR. Tam je - pìtapadesát let po revoluci - posledním zbytkùm buržoazie kolem sedmdesátky, a že by se sovìtský vojenský kolos musel obávat
existence buržoazní Evropy, o tom jest oprávnìnì pochybovati). Jsou tedy aspoò koneènì upøímní, stejnì jako byl Lenin, když, ponìkud v rozporu se svými pøedchozími výklady o diktatuøe znamenající demokracii, napsal: Kautsky ... nemluví o hlavní vìci, totiž o skuteènosti, že proletariát nemùže dobýt vítìzství, aniž zlomí odpor buržoazie, aniž násilím potlaèí své protivníky, a že, kde existuje "násilnì potlaèení", neexistuje samozøejmì
žádná demokracie. Ale ve všech svatých písmech jsou vìtší nebo menší nesrovnalosti. A ve všech jsou také mystické pasáže: Defakto, demokracie vyluèuje svobodu... Dialektika vývoje je: od absolutismu k buržoazní demokracii, od buržoazní demokracie k proletáøské, od proletáøské k vùbec žádné. Lenin to urèitì tak nemyslel, když psal tyto poznámky k Marxovì Kritice gothajského programu, ale vývoj politické demokracie v SSSR jeho vizi znaènì odmysticizoval.
K jejich dnešní upøímnosti, pokud jde o politickou demokracii lidové demokracie, donutila ovšem naše dnešní stalinisty fakta, jež svìtu odhalili nejdøíve ti z nich, kteøí se vymanili z orwelliánství.
-o-
Myslím tedy, že ani dnešní stalinisté mi nebudou odporovat, jestliže si dovolím tvrdit, že politicky je lidová demokracie diktaturou pro všechny, nejen pro dávno poraženou buržoazii. Rozdíl je snad v tom, že buržoust (pokud není èestným proletáøem) je znevýhodòován, i když se neozývá, kdežto proletáø jedinì, nedrží-li se osvìdèené téže o Maul halten ud weiter dienen. Snad. Nebo diktatura, dle Leninovy vlastní definice, je vláda
spoèívající bezprostøednì na síle a neomezená žádnými zákony. Tedy po selsku øeèeno absolutní moc. Je zde snad tøeba pøipomínat známý výrok onoho anglického lorda, že Moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutnì?
-o-
Spisovatelé se obyèejnì vyznaèují zvýšenou citlivostí k bezpráví a utrpení, intenzívnìjší snahou orientovat se v džungli skuteènosti, vìtší odvahou nemyslet v tradièních a konvenèních kategoriích. A také, zajisté, tendencí k idealizaci. Ve známém románu Grahama Greena Moc a sláva stojí proti sobì dva antagonisté: knìz prchající pøed "diktaturou proletariátu", která pro nìho znamená smrt pøed popravèí èetou, a poruèík policie, pøedstavitel, stoupenec a vykonavatel této diktatury. Nakonec poruèík knìze dopadne a vrchol románu tvoøí dlouhá ideologická disputace tìch dvou. Morálnì jsou knìz i policista na stejné - a vysoké - úrovni. Oba jednají z pohnutek ušlechtilých a nezištných, oba pevnì vìøí ve svou pravdu. Oba jednají podle prastarého gentlemanského kódu (nebo Greene je Brit): knìz se nechová jako náboženský fanatik a poruèík se nechová jako gestapák. Knìze se ani rukou nedotkne, pøed popravou mu opatøí alkohol v té zemi revoluce zakázaný, a dokonce se mu snaží sehnat zpovìdníka, aèkoliv jeho diktatura už všechny knìze buï zastøelila, nebo promìnila v nedobrovolné pátery Plojhary. Vy pøedstavujete nebezpeèí, øíká knìzi. Proto vás zabíjím. Rozumìjte, jako proti èlovìku nemám proti vám nic. A knìz, který rovnìž chápe, proè je poruèík - po zkušenosti absolutní bídy v mládí - takový, jaký je, mu øíká: Vy jste dobrý èlovìk. Vy se nemusíte nièeho bát.
To je románová situace, vysnìná spisovatelem, který je pøíliš opravdový køesan, aby se nesnažil rozumìt, aby apriornì a totálnì zatracoval. Ale je to románová situace.
V knize, kterou máte v ruce, je kromì mnoha jiných také jedna situace, kde dochází k "ideologické" konverzaci. Je nevysnìná, a když, tak pochází z noèní mùry: ... mì zaèal bít po bosých chodidlech káblem ... Po chvilce bití jsem se pøevrátil na bok, protože jsem již od bolesti nemohl vydržet, a øekl jsem mu, jestli se nestydí bít èlovìka v letech jeho táty. Bylo mi tenkrát padesát ... Zastavil bití a prohlásil, že to dìlá v zájmu dìlnické tøídy.
A když, podle vzpomínek svìdkù, Milada Horáková žádala pøed popravou knìze, vysmáli se jí.
To je podivný, zarážející rozdíl. Zde mezi literaturou a skuteèností, ale podobný rozdíl je i mezi revolucí, jež byla
vzorem všem pozdìjším, Velkou francouzskou revolucí, a tím, èemu se øíkalo revoluce v Èeskoslovensku po roce 1948. Ve Francouzské revoluci posílal revoluèní tribunál šlechtice bez milosti pod gilotinu, ale nikde jsem neèetl (možná, že nejsem dost sèetlý) o rafinovaném muèení a vynucených pøiznáních, o tìžce stravitelném
sebeobviòování.
Co se to stalo? Co se to stalo s revoluèním násilím? Odkud se do nìho vplížil patologický sadismus?
Co se stalo?
Marxisté, ti dnešní èeskoslovenští, pøi výbìru zdrojù pro vhodné citáty leccos vynechávají. Napøíklad také marxistu, jako byl Dashiell Hammett. Napsal zajímavý román Rudá žeò a Louis Aragon o nìm prohlásil, že je to nejdokonalejší analýza vzniku fašismu.
Majitel dolù v tomhle románì pozve si do hornického mìsta Personvillu tøi gangsterské tlupy, aby mu za penìžitou odmìnu pomohly potlaèit stávkující horníky. Gangsteøi odvedou prvotøídní práci a dìlníci za chvíli ani neceknou a pøièinlivì makají za podmínek stanovených kapitalistou. Jenomže se stane divná vìc. Když gangsteøi dostanou zaplaceno a mají odejít, neodejdou. Ovládli totiž mìsto. Zalíbilo se jim tam. Kapitalista je proti nim bezbranný. Vládu nad Personvillem pøevzali gangsteøi.
Témìø pøesnì tak se to ve skuteènosti stalo v nacistickém Nìmecku. To není analogie, ale historický fakt jakoby provedený podle Hammettova scénáøe. Dosadíme-li však za kapitalistu stranu vládnoucí takovou monopolní mocí, že se nakonec soustøedila v rukou nìkolika málo lidí, nebo dokonce jediného èlovìka, a za
gangstery tajnou policii, máme analogii možná pøesnìjší než rùzné analogie Vladimíra Iljièe.
Kde se však vzali gangsteøi v hnutí, vyvolaném v život továrníkem a uèencem, kteøí místo aby na všechno kašlali a užívali si radovánek snadno pøístupných jejich tøídì, vìnovali se boji o spravedlnost pro chudé?
-o-
Vyznaèovali se onou krásnou nezaujatostí a oddaností pøísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteøí zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpeèí smrti. Slyšel jsem, pøed Únorem 1948 i po nìm, mluvit o revoluèním násilí kultivované univerzitní profesory, ušlechtilé spisovatelky a idealistické nadšence v modrých košilích, mezi nimiž byly i dívky ze "zlaté mládeže", které se staly èestnými proletáøkami, ale nepøestaly se bát myší. Nikdo z nich ovšem pozdìji to násilí osobnì neprovádìl. Toho nebyli schopni. Na násilí tedy bylo nutno sjednat si násilníky.
Lidi, jimž nedìlalo potíže užívat obušku, ani poslušnì sehrát roli justièního vraha podle dodaného scénáøe. Nikoli Hammettova. Avšak: neuplatnil se i v Èeskoslovensku, a zejména v jeho "nápravných zaøízeních", do znaèné míry scénáø nazvaný Rudá žeò?
Snad na tom èást viny nese i jednostranná lektýra tìch kultivovaných profesorù a ušlechtilých spisovatelek, tìch
mládencù a panen ve svazáckých uniformách. Sotva kdo z nich se asi zamyslel nad románem onoho reakèního liberála a polského šovinisty Josepha Conrada Na oèích Západu, už z roku 1911, kde by si byli mohli, už pøed rokem 1948, pøeèíst napøíklad: ... ve skuteèné revoluci nedostanou se do popøedí nejlepší lidé. Násilná revoluce nejprve padne do rukou úzkoprsých fanatikù a pokryteckých tyranù. Potom je vystøídají okázalí intelektuální
ztroskotanci doby. To jsou velitelé a vùdci. Všimli jste si jistì, že prosté lumpy jsem vynechal. Svìdomité a spravedlivé, ušlechtilé, humánní a oddané povahy. Nesobeètí a inteligentní lidé možná uvedou hnutí v život - ale pak se jim vymkne z ruky. Oni nejsou vùdci revoluce. Oni jsou její obìti: obìti znechucení a rozèarovaní - èasto výèitek svìdomí. Nadìje grotesknì zrazené, ideály zkarikované - to je definice revoluèního úspìchu. V každé
revoluci byla srdce zlomená takovými úspìchy.
-o-
Ale stalo se. V Èeskoslovensku byla v roce 1948 provedena násilná revoluce pøesnì podle vzoru vyzkoušeného ve zcela jiné spoleènosti, se zcela jinou intelektuální a politickou tradicí, ve zcela jiné situaci, pøi zcela jiném stupni sociální bídy. Nejtragiètìjším následkem této velmi èasto velmi bezhlavé imitace byly vìci zèásti popsané v této knize. Kromì jiného naznaèují tyto dokumenty výmluvnì, kdo nejèastìji je vlastnì ta "buržoazie" nejhùøe postižená diktaturou "proletariátu" ve vyspìlé zemi, jako bylo Èeskoslovensko. Konkrétnì ilustrují napøíklad suchá fakta statistik, podle nichž tøeba v roce 1952 - tedy když vrcholil "tøídní" boj - bylo pro politické delikty zatèeno 5962 dìlníkù, 3162 zamìstnancù, 1080 rolníkù, 554 kulakù a 32 velkostatkáøù a
šlechticù: dohromady 10790 lidí. Pøes polovinu z nich jsou tedy dìlníci (a to ještì pøed "zburžoaznìním" dìlnické tøídy nucenou proletarizací buržoazie, jíž dnešní pražští ideologové vysvìtlují masovou podporou Dubèeka), a i ty, jež statistika oznaèuje za "zamìstnance" a "rolníky" a oddìluje je od "kulakù" a
"velkostatkáøù", sotva také lze pøipoèíst k "vykoøisovatelùm". Tak se dokumenty naší knihy velmi konkrétnì a v pojmech krve, slz a znièených životù odhaluje tragický následek oné pochybné Leninovy analogie s klasickým starovìkem. "Èestné proletáøe" pøitom žádná statistika nezachycuje.
"Tøídní" spravedlnost se tu pøivalila na drobné, nechápající a èestné lidi, kteøí právì vyvázli životem z "novoevropské" spravedlnosti. Kdo od nich, probùh, mohl žádat, aby se vzdìlali v marxleninismu natolik, že by byli schopni rozeznávat sofistické nuance rùzných bití a kopancù? Dokument za dokumentem odkrývá tento úžas spravedlivých, dìs nevinných a nevìdomých, tuto zatrpklost oklamaných, nebo tak mnozí z nich byli idealisté ve všech významech toho pojmu: mezi nejpostiženìjšími byli pøíslušníci domácího i zahranièního odboje, a dokonce i dobrovolníci Interbrigád. Jako by neustále žasli: co se to dìje s národem, se spoleèností, již ještì nedávno øídil kultivovaný univerzitní profesor?
Jiní kultivovaní univerzitní profesoøi, místo aby si mezi svými èestnými zájmy našli taky èas na zajištìní nìèeho na zpùsob skuteèné pøevýchovy pro obìti tøídní justice ve smyslu svých ideálù, vìnovali se spíše osobním kariérám (v teoretických diskusích kolem Února 1948 se v jejich kruzích mluvilo o represi za využití moderní penologie, jež vysvìtluje a vychovává, nikoli trestá. Pozdìji se o tom mluvit pøestalo. Pak, zaèátkem
šedesátých let, se zase zaèalo, a jeden prokurátor mi velmi nadšenì vykládal, jak v našich vìznicích nyní vìzni dostávají dovolenou domù, jak se zøizují "manželské" cely pro návštìvy manželek atd. Pozdìji jsem zjistil, že tento prokurátor kdysi fungoval v procesu s Miladou Horákovou. Ještì pozdìji zešílel a pokusil se zavraždit vlastní manželku. Dovolené a manželské cely se zatím, pokud vím, uskuteènily v penologických institucích ve
Skandinávii a semtam ve Spojených státech) Ve státì, který za prvních dvacet let své existence popravil pouze pìt loupežných vrahù, dostoupil za pouhých pìt let po pøevzetí moci stalinisty poèet popravených tøímístné èíslice. Kolik mezi nimi bylo loupežných vrahù, nevím, ale myslím, že velmi velmi málo. Jestli vùbec nìjací. Nebo vizte tuto knihu, abyste vìdìli, kam na stupínku spoleèenských hodnot zaøazoval ten režim vrahy.

Jistì, strana, která zavinila tohle a jiné, ménì krvavé, ale také nepìkné vìci, udìlala také lecos dobrého. Èistì ekonomicky vzato vznikl v Èeskoslovensku jakýsi socialismus. A to byl základ, z nìhož bylo možno vyjít. Spoleènost zaò zaplatila strašlivou, podle mého názoru zcela neúmìrnou cenu, ale cena byla zaplacena a lidé, pokud jsem je znal a pokud mohu odhadnout z reakce veøejnosti na rok 1968, se nehodlali zøíct toho, za co tak draze zaplatili: "I kdybych mohla vìøit všemu, co jste mi øíkal," odpovídá idealistická sleèna Haldinová v Conradovì románu hned poté, co Razumov pronesl citovanou filipiku proti revoluci, "stejnì bych nemyslela na sebe... Skuteèný pokrok musí pøijít až potom. A pro ten se najdou vhodní lidé. Jsou už mezi námi. Èlovìk na nì pøijde mezi nenápadnými, jsou
neznámí, pøipravují se ..."
Tahle pasáž mi vždycky velmi pøipomínala stanovisko K-231 k politice dubèekovcù a k situaci èeskoslovenské spoleènosti.
-o-
Lenin mezi svými èetnými dary mìl také dar jedovatého jazyka. Víc než jiní ovládal umìní zesmìšnit protivníka tak, že v homérském smíchu leninovcù se mnohým lidem ztrácí fakt, že leckdy ti Leninem zesmìšnìní protivníci mìli také pravdu.
Karel Kautsky je dnes po vìtšinu lidí, kteøí si øíkají revolucionáøi, vyøízen. Na tom vyøízení má Lenin víc než lví
podíl. Ale v Kautského knize Diktatura proletariátu je taky tahle pasáž: Režim, který je tak hluboce zakoøenìn v lidu (jako socialismus), nemá nejmenší dùvod omezovat demokracii. Neobejde se vždycky bez násilí v tìch pøípadech, kde je užito násilí, aby byla potlaèena demokracie. Na násilí lze odpovìdìt pouze násilím. Ale režim, který ví, že jej lid podporuje, použije násilí, jenom aby demokracii ochránil, ne aby ji znièil. Byla by prostì sebevražda, kdyby se takový režim pokusil zlikvidovat svou nejspolehlivìjší základnu - všeobecné hlasovací právo, ten hluboký zdroj vysoce morální autority.
Lenin si právì z této pasáže, po svém zvyku, dìlá chytrou legraci. Ale v situaci Èeskoslovenska z roku 1948, a ještì víc Èeskoslovenska z roku 1968, nezní Kautského slova tak hloupì. Kautsky argumentoval, že pojem diktatury proletariátu je neudržitelný, protože tøída nemùže vládnout. Vládnou jen "organizace", jen "strany". Lenin mu na to øekl, že je to "nesmysl". Kautsky vidìl v Leninovì koncepci diktatury proletariátu jenom novou formu ruského absolutismu. Lenin mu øekl, že je pitomec. Leninovi ruští dìdici, kteøí zformulovali "doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických státù", tenhle Kautského odhad pokládají dodnes za nejvìtší urážku.
A zase: nebudeme polemizovat, kdo mìl v tomto pøípadì pravdu, zda Lenin nebo Kautsky. Ti z nás, kterým je aspoò deset, se pamatují na "bratrskou pomoc", a mohou proto vìc posoudit podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle svého svìdomí.
-o-
Pokus o socialistickou demokracii, jíž dubèekovci dali netaktickou nálepku "socialismus s lidskou tváøí", ideovì (a idealisticky) vyvrcholil návrhem na Zákon o všeobecném smíru, který pøedložil K-231. Jím se vlastnì ti, kteøí za èeskoslovenský ekonomický socialismus zaplatili nejvyšší cenu, zøekli práva na pomstu a nesobecky se pøihlásili ne k nièení, ale k budování na základech, jež stmelila doslova jejich krev a pot. Jakoby z ducha tohoto navrhovaného zákona znovu promlouvala sleèna Haldinová: Vìøím, že budoucnost bude milosrdná k nám všem. Revolucionáø a reakcionáø, obì a kat, zrádce a zrazený, všem se dostane stejného slitování, až koneènì z èerného nebe vytryskne svìtlo. Dostane se jim slitování a budou zapomenuti: protože bez toho nemùže být svornosti ani lásky.
-o-
Jenomže sleèna Haldinová je vysnìná bytost velkého spisovatele a spoleèenský vývoj, jak znovu a znovu opakovali klasikové marxleninismu, je nerovnomìrný. Tak bylo patrnì nejvelkorysejší spoleèenské gesto v dìjinách moderního socialismu sraženo pásy tankù, které do zemì Komenského, z jehož úst pochází heslo K-231, vyslala zemì, jež dle slov ruského básníka Josifa Brodského pokládá své obèany buï za otroky, nebo za nepøátele, a kde dnes "zítra" znamená tolik, co v Èeskoslovensku "vèera". Snad si mùžeme dovolit tuto ironickou parafrázi, která však - jestliže se nad ní zamyslíme - vyjadøuje také urèitou nadìji.
-o-
Jenže zatím se do Èeskoslovenska vrátil pøedvèerejšek, zachycený v dokumentech této knihy: možná sofistikovanìjší, ponìkud pouèený, ale v podstatì stejný. V kriminálech se už tolik nemlátí (jenže trochu se tam mlátí poøád, jak vypovídají oèití svìdci), ale krvaví soudci jsou znovu na starých místech, krvaví vyšetøovatelé se uplatòují u filmu a jinde, soudní systém je i nadále orwelliánská fraška. Šibenice (zatím) zahálejí. Jaký duch to však asi promlouvá z veršù stranického básníka Karla Bouška, otištìných 20. èervna 1972 v Rudém právu, a doporuèujících vhodný trest pro únosce ès. letadla, v nìmž byl pøi potyèce zabit pilot:
Potupná katovská smrt
Smrt v opovržení
temná smrt zabijákù
Smrt do zešílení ...
Jménem života ...
Takovéhle verše mohl sotva napsat nìkdo jiný než èlovìk, jemuž vidina katovy oprátky (na cizím krku) zpùsobuje rozkoš pøímo hmatatelnou. Èlovìk, jenž v životì neslyšel o Camusovi a jeho otøesných argumentech. Èlovìk, jenž by se jistì chodil dívat na práci gilotiny do první øady, a asi by neváhal pøihlásit se dobrovolnì do funkce, do níž se hlásil pøíslušník Kocourek na str. 50 Pankrác-dr. Provazník této knihy. V dobì, kdy mlèí
Seifertové, hovoøí básníci takovýchto ód. A óda lepkavì konèí:
V plynutí èervnových dnù
pak klidnì rozemnu
na lukách opìt trochu šasten
kvìt kopretiny ...
Kdo by si nad takovými verši nevzpomnìl na nesmrtelnou Chaplinovu metaforu diktátora roznìžòujícího se nad Beethovenem bezprostøednì po tom, co zastøelil pošetilého vynálezce? Kdo z tìch, kteøí za svùj krátký život zažili už dvakrát "žádnými zákony neomezenou" absolutní vládu "potupné katovské smrti", by si nevzpomenul na ony kvìtiny mnoucí otce rodin, zamìstnané øeditelováním v Auschwitzu a v Buchenwaldu? Lze se potom divit,
že kdežto nejvìtší kapitalistický stát souèasnosti trest smrti ruší, zachránila v roce 1971 nìkolik nešastných leningradských židù jen ta historická ironie, že souèasnì s nimi odsoudil na šibenici nìkolik nešastných španìlských dìlníkù fašistický diktátor Franco, a tak se leningradská smrt do zešílení jménem života nekonala, protože by Francovu a Brežnìvovu spravedlnost uvedla do pøíliš nepøíjemné analogie, patrnì pøesnìjší, než jsou
nìkdy ty leninské.
-o-
Druhý èeskoslovenský experiment v moderním humanismu byl znièen druhou cizí intervencí, a my nevíme, kam se øítí souèasný svìt. Vìøím, že kdo si pøeète tuto knihu s otevøenou myslí, pozná, že není namíøena proti socialismu, nemyslíme-li jím souèasnou èeskoslovenskou karikaturu, stejnì jako proti nìmu nebyl zamìøen
program K-231. Spíše naznaèuje, že neoddìlitelnou souèástí každého systému sociální spravedlnosti jsou ètyøi Rooseveltovy svobody a že v Èeskoslovensku z roku 1948 bylo tragickým omylem - a v koneèných dùsledcích i zloèinem - je tak brutálnì omezovat.
Tato kniha není argument poskytnutý reakcionáøùm svìta, ale pramen, který by mìli studovat a využívat ti, jimž jde o co možná nejspravedlivìjší øád lidských vìcí.
Josef Škvorecký

O B S A H
Pøedmluva editorù .............................. 5
Zaèátek ........................................ 9
Pøípad Mírov ................................... 11
Bory ........................................... 19
Pražské vìznice ................................ 45
Ženské vìznice ................................. 53
Armáda ......................................... 79
Židovská anekdota .............................. 90
Pøíslušníci .................................... 95
Svìdectví sobì si nejrovnìjšího ze sobì si
rovných ........................................ 131
Lékaøi, poslanci, kati ......................... 137
Vraždy ......................................... 149
Rùzné druhy dùchodcù ........................... 159
Konec .......................................... 165
Místo poznámek a vysvìtlivek ................... 169
Pøipomínka ..................................... 173

ZPRÁVA DOKUMENTAÈNÍ KOMISE K-231

Uspoøádali Otakar Rambousek a JUDr. Ladislav Gruber
Vydali èlenové Dokumentaèní komise v exilu

c by Otakar Rambousek and JUDr. Ladislav Gruber 173. (1. vyd.)
c Otakar Rambousek a JUDr. Ladislav Gruber 1991. (2. vyd.)

Obálku navrhl Josef Borùvka

1. vydání: Printed in Belgium Rossels Printing Co. Vaartstraat 70
B 3 000 Louvain.
2. vydání