[ASCII] [Win-1250] [CP-852] [8859-2] [MacIntosh] [CP-895] [KOI8-CS]

Do vlastnictví státu RD pøešel v lednu 1983 po manželích Kochtových Cena RD i pozemku byla odhadnuta na 373. 560 korun. Tajemník ÚV KSÈ Jan Fojtík se osobním dopisem obrátil na pražského primátora Františka Štafu. Dne 13. ledna 1984 sdìluje ing. Otto Charvát, ved. kanceláøe primátora hl. m. Prahy, pøedsedovi ONV Prahy 4 Zdenku Dìdièovi, že mu pøedává žádost s. Fojtíka a ?doporuèuje její kladné vyøízení?. Dne 23. kvìtna 1984 rada ONV schválila pøevod vlastnického práva ing. Karlovi. Kupní smlouva (373. 560 Kès) byla podepsána 26. èervna 1984 a byla notáøstvím registrována. (Jiøí Kochta - ès. reprezentat v ledním hokeji, tel. Praha: 46 61 69). Kochta mi sdìlil, že Karlovým koupil menší domek nedaleko Prahy a že se tam nastìhovali a jeho dùm uvolnili. ?Nechtìl jsem se otravovat soudními tahanicemi, proto jsem se s Karlovými domluvil. Nechci abyste o tom psal, ale na kafe mùžete kdykoliv pøijít,? øekl mi Kochta.

Když zemøel Petr Lásek (asi ètyøicetiletý), majitel RD, pøipadla nemovitost státu. Zájemcù o koupi bylo jedenáct. Zažádal si i Miroslav Müller, vedoucí oddìlení kultury ÚV KSÈ. Uvedl, že jeho ètyøèlenná rodina bydlí v bytì 3 + 1 první kategorie. S manželi Müllerovými byla 14. ledna 1981 sepsána kupní smlouva (202. 500 Kès). Ve spise není, kdo o prodeji rozhodl. A ještì nìco: normálnì má nemovitost roèní odpis 1 %, nová nemovitost má tedy 100 % a tudíž pøedpokládaná životnost nemovitosti je 100 let. Znalec však Müllerovi odepsal 4 % roènì. Tím mu životnost snížil na 25 let. Pozor na to - za nìjakou dobu - uslyší obyvatelé Bìchovické ulice velkou ránu. To bude padat Müllerùv dùm.

RD státu pøipadl po emigraci Jaroslava Špergla (1985). O koupi žádala Šperglova sestra, paní Jitka Tarantová, která nemìla vlastní byt. V uvedeném domu žila od roku 1981 nejdøíve pøechodnì a od 30. kvìtna 1984 zde pøihlášena trvale spoleènì se svým druhem Františkem Kolmanem. Pøesto ji Obvodní soud pro Prahu 5 neuznal øádnou uživatelkou domu a naøídil její vystìhování. A to i pøesto, že se na výstavbì RD podílela a s bratrem mìla smlouvu na užívání 3 pokojù a spoleèné kuchynì po dobu 15ti let (ro roku 1997).

MUDr. Lukáš a JUDr. Lucie Horèièková, bezdìtní manželé, si koupili od OPBH Prahy 6 zmínìný RD dne 23. listopadu 1988 za 169. 606 Kès. V srpnu téhož roku v nìm nejdøíve získali dekret na jeden z bytù (RD obsahuje 3 byty velikosti 2 + 1 a obyvatelnou kuchyni v suterénu). Dekret získali rozkladem do poøadníku uchazeèù na pøidìlení bytu v 1. pololetí 1988 na OBH ONV v Praze 10, v kterémžto obvodu bydleli u rodièù. Dekret pak byl pøedisponován z Prahy 10 do Prahy 6. Rozklad, tedy vstup do poøadníku bez èekání ve ?frontì?, byl proveden na základì smìrnice è. 18 z roku 1983 o pøidìlování bytù III. a IV. kategorie mladým manželùm na úpravu vlastními náklady. Lucie Horèièková je dcerou JUDr. Jiøího Bedrny, v té dobì pøedsedy Mìstského soudu v Praze

Státu pøipadl tento rozestavìný domek v kvìtnu 1985 jako dìdictví po zemøelém Františku Krajíèkovi. Stavební úpravy dvou bytových jednotek nebyly dokonèeny, byly v havarijním stavu, odhad èinil 122. 380 Kès. Ze šesti uchazeèù na 1. místo byl zaøazen Vladimír Filip, pracovník federálního ministerstva zahranièního obchodu, funkcionáø a nositel resortních vyznamenání, kterého 11. února 1985 podpoøil ing. Bohumil Urban, ministr zahranièního obchodu. 28. srpna 1985 rada ONV rozhodla prodat RD manželùm Evì a Vladimíru Filipovým se zdùvodnìním, že jmenovaný pracuje na úseku diplomatického protokolu ve funkci vedoucího reprezentaèního støediska federálního ministerstva zahranièního obchodu (FMZO). ?Manželka je vedoucí sekretariátu dìkana ÈVUT v Praze. Je v celospoleèenském zájmu tento RD prodat právì této rodinì.? Tak se také stalo: 20. záøí 1985 byla podepsána kupní smlouva (122. 380 Kès), státní notáøství ji registrovalo. OPBH se nezajímal o to, jak bylo naloženo s dosavadním bytem Filipových v Praze 4, Modøanské ulici è. 61.

Obvodní soud pro Prahu 10 vyhovìl žalobì manželù Jana a Jitky Pávkových, kterou se po hudebníkovi Michalu Davidovi domáhali urèení povinnosti k sepsání smlouvy o vydání zkonfiskovaného domu, jenž zpìvák po jejich emigraci v roce 1986 koupil od ès. státu. Pùvodnì se o dùm tzv. okal v Køeslicích ucházelo 34 žadatelù, mezi nimi rodièe Jitky Pávkové. David koupil dùm v roce 1986 za 540. 537 korun. Jeho žádost podpoøili bývalý pøedseda ÚV ÈSTV Antonín Himl a bývalý pøedseda ÚV SSM Jaroslav Jenerál. David pøedložil soudu prohlášení Sojkových z 8. kvìtna 1986, v nìmž mu údajnì oba podpisem potvrdili, že ?dùm koupit nemohou, protože nemají tolik penìz.? Podpisy Rùženy a Františka Sojkových byly zfalšovány, stejnì jako dopis. V rozsudku soud konstatoval, že žalovaní David a jeho manželka jsou povinni do tøí dnù od nabytí právní moci rozsudku se žalobci uzavøít dohodu o vydání nemovitosti a každý jeden polovinu domu žalobcùm pøedat k užívání. V odùvodnìní soud uvedl, že právní pøedpisy byly pøi koupi domu porušeny. Nakonec celá vìc dopadla tak, že popový zpìvák žalobcùm vyplatil dohodnutou èástku a v domì zùstal nadále bydlet.

Státu pøipadl v roce 1980 tento RD jako rozestavìný, nezkolaudovaný, jako dìdictví po zemøelé Marii Peterové. Dne 27. prosince 1983 byla cena objektu, vèetnì pozemku, odhadnuta na 238. 787 korun. Mezi 10 uchazeèi byla také Zdeòka Machtová, rozená Korèáková (1948), dcera pøedseda vlády ÈSR, která sama (!) obývala byt 3 + 1 v Praze 9. Dne 5. øíjna 1982 zaslal Josef Korèák intervenci primátoru Štafovi, který situaci zjistil a jistil u pøedsedy ONV Prahy 4.

31. ledna 1983 je mezi OPBH v Praze 4 a jmenovanou sepsána kupní smlouva o prodeji nemovitosti v ulici Na lysinách. Státní notáøství v Praze 4 snlouvu registrovalo.

O nemovitost mìlo zájem pìt uchazeèù. Mezi nimi rodina Tikovských se dvanácti dìtmi a Zdenìk Vršala, který manželùm Antonínovým zaplatil za RD zaplatil 175. 000 Kès a oni pak emigrovali a RD získal stát, nebo kupní smlouva sice sepsána byla, ale nebyla registrována. Nakonec byl RD prodán (za 263. 000 Kès) manželùm Stinglovým. On, dr. Miroslav Stingl, byl cestovatel a spisovatel. Pøedtím bydlel spoleènì s manželkou (bez dìtí) v bytì 4 + 1 první kategorie. OBH ONV Prahy 10 souhlas zdùvodnil, že žadatel má nárok na oddìlené bydlení z dùvodu své umìlecké èinnosti, aèkoliv oddìlené bydlení mùže být uznáno jen ze zdravotních dùvodù.

Jednopatrový dvojdomek (bez sklepení) stát získal v lednu 1988 jako dìdictví po Ladislavu Heømanovi. Dùm byl dán do užívání v r. 1928, roku 1959 k nìmu byla pøistavìna garáž. Soudní znalec cenu stanovil na 108. 250 Kès.

Pro jednání rady ONV Prahy 4, jež se konalo 11. ledna 1989, byli pøedloženi pouze tøi uchazeèi. Na prvním místì byl Miroslav Klinger, bytem Praha 4, Rodopská 3156 (státní byt OPBH velikosti 4 + 1 první kategorie), ekonomicko - obchodní námìstek v projektové organizaci federálního ministerstva paliv a energetiky. Veøejnì èinný: tøetí volební období poslanec ONV Prahy 4 a pøedseda komise bytového hospodáøství na tomto ONV. Byl nositelem Medaile za zásluhy o výstavbu Prahy 4. Manželka pracovala na OPBH Prahy 4 jako vedoucí provozovny è. 7, oba èlenové KSÈ. Dne 17. bøezna 1989 byla sepsána kupní smlouva (108. 250 Kès), státní notáøství ji registrovalo. Manželé Klingerovi nevrátili byt 4 + 1, jak pøed koupí RD slibovali.

V roce 1987 emigrovali Eva a Stanislav Vajceovi. On byl známý akademický malíø, dùm pøipadl státu. O koupi žádalo 9 obèanù. Rodièe emigrantky Vajceové, Ladislav a Rùžena Bednáøovi z Kromìøíže, byli zaøazeni až na deváté místo. Prvním v poøadí byl prof. Josef Malejovský s manželkou Annou. On národní umìlec, dvojnásobný lauerát Ceny Klementa Gottwalda, lauerát Ceny A. Zápotockého, nositel Øádu republiky, Vítìzného února, Øádu práce a dalších.

Nemovitost jim byla prodána 11. ledna 1989 za 541. 220 Kès, což je o 9. 720 Kès ménì, než byla odhadní cena, kteréžto snížení ve spisech zdùvodnìno není, stejnì jako nelze z nìho vyèíst, zda manželé Malejovští uvolnili svùj byt 2 + 1 v Praze 2 a zda dali k dispozici garáž, jak bylo uvedeno v usnesení rady ONV Prahy 4 z onoho 11. ledna 1989.

Stát RD získal propadnutím majetku emigrantù, manželù Svobodových. Mezi šestnácti zájemci o koupi RD byl prof. MUDr. Vlastimil Kusák, DRSc., námìstek ministra zdravotnictví ÈSR. Na OPBH Prahy 5 se o RD informoval a 27. dubna 1981 poslal žádost pøedsedovi ONV Prahy 5. V žádosti napsal, že chce vyøešit své bytové problémy a vytvoøit si pøíznivé podmínky pro svou vìdeckou a spoleèenskou èinnost. Své bytové problémy vidìl v tom, že on s manželkou užívali byt 2 + 1 (Praha 5, Na bøezince 3) a jeho syn s rodinou byt 3 + 1 (Praha 5, Hennerova 230). Tyto byty nabídl ONV Prahy 5 v pøípadì koupì RD.

Rada MNV Zbraslav vydala 1. èervence 1981 souhlas s odprodejem Kusákovým, ovšem s podmínkou, že uvolní oba byty. Prof. Kusák v žádosti zamlèel, že byt 2 + 1 není státní, nýbrž byt lidového bytového družstva (LBD). Kusák rovnìž tvrdil, že dùm byl postaven z materiálu získaného demolicí a nesouhlasil s pùvodní kupní cenou (258. 457). Písemnì mu to stvrdili sousedé. Proto byl 23. ledna 1983 vypracován nový posudek. Na jeho základì byla Kusákovi poskytnuta sleva ve výši 14. 632 Kès.

Upøednostnìn byl v roce 1986 také dr. Jiøí Brož, tehdejší generální øeditel Ústøední celní správy (ÚCS) Federálního ministerstva zahranièního odboru (FMZO). Tomu byl prodán RD v Praze 4 na základì intervence Františka Štafy, primátora hl. m. Prahy. Brož byl napøíklad upøednostnìn pøed mladými manželi Kuèerovými s tìžko øešitelným bytovým problémem.

( * Pozn.: Porady uvolnìných funkcionáøù ONV se skládala z poslancù - funkcionáøù: pøedsedy, místopøedsedù a pøedsedy VLK ONV).

V roce 1974 stát nabyl RD propadnutím majetku po emigrovavších manželích Optových. O koupi projevilo zájem 26 obèanù. Napøíklad František Knobloch, který byl se 3 dìtmi bez bytu, nebo Zdenka Nedbalová s rodinou, kterým byl vyvlastòován domek. Nakonec byl RD prodán politickému pracovníkovi Jaroslavu Šmejkalovi, kterému kladné vyøízení doporuèil Josef Korèák (o nìm též výše v kapitole o jeho dceøi Z. Machtové), pøedseda vlády ÈSR. Smejkal v žádosti uvedl, že stávající byt 2 + 1, kde bydlí s manželkou a vdanou dcerou, dá k dispozici OBH ONV Praha 4. Rodinný dùm mu byl prodán: 25. bøezna 1976 však J. Šmejkal ONV sdìlil, že byt neuvolní, protože jej potøebuje pro vdanou dceru vzhledem k tomu, že byt v RD je malý.

V roce 1972 stát nabyl RD po emigrantech manželích Popperových. V RD byly dva byty: ten v pøízemí obývali manželé Chodovi (rodièe E. Popperové, jako spoluvlastníci 1/10 nemovitosti) a ten v 1. patøe manželé Èerní a dr. Beranová jako pøíslušnice domácnosti. Dne 23. bøezna 1972 požádali manželé Chodovi o odkoupení 9/10 nemovitosti. Nebylo jim vyhovìno.

13. èervna 1972 podali manželé Chodovi na ÚV KSÈ písemnou stížnost, že je na nì ze strany pøedsednictva vlády ÈSR i OPBH Prahy 6 èinìn nátlak na odprodej 1/10 nemovitosti státu. (Václav Chod zemøel 10. øíjna 1979). 12. února 1980 žádá ing. Miroslav Petøík, CSc., ministr zemìdìlství a výživy ÈSR, o koupi RD s tím, že s majitelem 1/10 nemovitosti uzavøel dohodu o její koupi. Dne 4. èervence 1980 pøedseda ONV Prahy 6 JUDr. Štìpán Flajzar požádal øeditele OPBH ing. Jana Ohøála, aby zabezpeèil realizaci pøevodu na ministra Petøíka, jemuž se ?rozhodl? ji odprodat za ?jeho zásluhy o budování naší socialistické spoleènosti.?

10. èervence 1980 byl RD (za 223. 197 Kès) prodán manželùm Petøíkovým. Ze spisu je patrné, že manželùm Èerným byl 20. øíjna 1980 pøidìlen náhradní byt.

Manželùm Libuši a Eduardu Hradcovým (on byl pøednostou urologické kliniky Fakultní nemocnice /FN/ 2 v Praze), byl 20. kvìtna 1974 prodán RD v Praze 1, pøestože o koupi projevila zájem písemnou žádostí již 2. bøezna 1972 uživatelka J. Posejpalová. Nadto byla L. Hradcová spoluvlastnicí RD v Praze 4 (spolu se svou matkou). Však také 1. prosince 1980, tehdy už rozvedená doc. MUDr. Libuše Hradcová, CSc., uvedenou nemovitost prodala manželùm Kachyòovým.

Na hlavièkovém papíøe 2. záøí 1977 také Vladimír Vedra, místopøedseda Snìmovny národù (SN) Federálního shromáždìní (FS). Uvedl, že záležitost konzultoval s NVP. K žádosti pøipojil seznam svých vyznamenání.

Tento luxusní jednopatrový dùm s terasou, arkýøem, tøíramenným schodištìm do 1. patra, nìkolika komorami, šatnou, se 148, 96 metry ètvereèních obytné plochy a komor, byl v roce 1967 soudním znalcem zaøazen do 1. tøídy kvality. O deset let pozdìji, 10. øíjna 1977 ji soudní znalec Fr. Linhart zaøadil do 2. tøídy kvality. To znamenalo snížení kupní ceny o 138. 532 Kès.

V roce 1982 stát nabyl tento RD propadnutím majetku po emigrujících manželích Matouškových. Spis neobsahuje seznam žadatelù. Mezi volnì vloženými žádostmi je také žádost Bohuslava Zábranského, který bydlel s manželkou a dvìma dìtmi v bytì 1 + 1 - III. kategorie, a manželù Pøíborských, bydlících u rodièù, kteøí od roku 1968 marnì požadovali pøidìlení družstevního bytu u SBD Nový domov. Dne 8. prosince 1983 sdìlil vedoucí OBH ONV Prahy 4 O. Kahoun OBH NVP, že dodateènì pøedkládá spisy k prodeji RD diplomatu ÈSSR Karlu Havlíkovi, a to na základì pokynu primátora hl. m. Prahy s tím, že rada ONV tento prodej schválila. Ze spisu nevyplývá, jak manželé Havlíkovi naložili s bytem, který užívali pøed odkoupením RD (Praha 6, Interbrigády 3). Podobný byl i pøípad RD v Praze 4, ulice U školky 60, který byl v roce 1983 prodán Lubomíru Hajdovi, radovi velvyslanectví v Sofii, který svùj dosavadní byt (Praha 4, Štùrova 536) pøenechal svým dìtem.

Do vlastnictví státu RD pøešel v roce 1981 jako konfiskát majetku manželù Pravcových, kteøí emigrovali. Dne 12. kvìtna 1981 o odprodej požádal pøedseda Federálního shromáždìní (FS) Alois Indra, bytem Praha 5, Pod Fialkou 2. Manželùm Indrovým bylo vyhovìno a 25. èervna 1981 podepsali kupní smlouvu: jednopatrový RD, postavený v r. 1972, byl ocenìn na 308. 590 K4S, ale až pøi zaøazení do 2. kvalitativní tøídy.

Dne 17. listopadu 1981 objednalo FS u Pražského stavebního podniku (PSP), závod 06 (diplomatické služby) v RD manželù Indrových tapetování a položení podlahových krytin. Fakturováno bylo 20. 309 Kès. Dne 11. února 1988 objednalo FS u PSP, závodu 06, dodání a montáž kotle, fakturováno FS bylo 29. 348 Kès.

V roce 1979 zažádali manželé Žáèkovi o prodej RD na Smíchovì, v nìmž byli nájemníky a tudíž dùm užívali. Jinak v Rd bydlely 4 rodiny (celkem 11 osob). Žádost o prodej si ovšem podali také manželé Chamrazovi (on generální øeditel Podniku zahranièního obchodu /PZO/ Merkuria), kteøí bydleli v bytì 3 + 1 - 1. kategorie, a jejich syn s manželkou, kteøí bydleli v dvougarsoniéøe. Manželùm Chamrazovým byl RD 3. dubna 1979 prodán za 197. 820 Kès. Obèanský výbor è. 52 s prodejem nesouhlasil. Nebylo to nic platné. po prodeji RD došlo k vystìhování stávajících nájemníkù.

Komunistický novináø Josef Hotmar, (nar. 8. øíjna 1933), býv. poradce Lubomíra Štrougala, je v registrech centrály Státní bezpeènosti veden jako její agent pod krycím jménem ?Humr? (ev. èíslo 8158) a pod krycím jménem ?Hades? Jako zahranièní zpravodaj Ès. rozhlasu v letech 1970-75 procestoval témìø celou Evropu a západní pobøeží Afriky. O emigrantech psával jako o ?spolèencích fašistù, se kterými zatoèil Únor.? Manželé MUDr. Josef a Nadìžda Kalných v roce 1965 za 57. 000 koupili od Jana Hlaváèka rodinný dùm. Nákladem 300. 000 korun, po deseti letech práce byla jeho cena odhadnuta na 417. 000 korun. Když manželé Kalných emigrovali, byli 11. února 1981 odsouzeni. Hotmar již v záøí 1981 od nemovitosti obdržel klíèe, aby ji nìkolik mìsícù bezplatnì užíval. Kupní smlouva znìla na 61. 484 korun, byla sepsána 12. února 1982 a notáøství ji zaregistrovalo. V žalobì na Hotmara žalobci shodnì tvrdí, že dùm koupil za necelých 15 procent jeho kupní ceny. Po listopadu 1989 prostøednictvím cestovní kanceláøe Èedok ve Vídni èást konfiskátu pronajímal onìm ?opelíchaným strùjcùm buržoasie? ze Západu. Spor se dodnes vleèe pøed Obv. soudem v Praze 6. Hotmar v roce 1998 na chodbì soudu napadl pìstí reportéra Josefa Maracziho a 2. února 1999, rovnìž na chodbì soudu, praštil pìstí do objektivu kamery Èeské televize (redaktor Jakub Knìzù).

Upøednostnìni byli v roce 1982 manželé Hamanovi (on námìstek ministra elektrotechnického prùmyslu). V žádosti ing. František Haman uvedl, že odkoupení RD mu umožní øešit bytovou situaci. Bydlel v Praze 4 (viz. adresa pod titulkem) v domì okál, kde mu patøila jedna bytová jednotka 4 + 1 (67 metrù ètvereèních obytné plochy). OBH NVP sdìlil 14. øíjna 1982, že proti prodeji nemá námitek. To už ovšem po dobu devíti dnù byla se soudruhem Hamanem uzavøena kupní smlouva.

Tato øadová vila od poèátku národním majetkem a do užívání byla dána 17. listopadu 1975. Podnik zahranièního obchodu (PZO) Transakta si ji zajistil pro øeditele firmy Shell v ÈSSR. PZO ji pøenechal jako kanceláøe do doèasného užívání Státního bytového družstva (SBD) Prahy 6. V roce 1984 Transaktu upozornil odbor bytového hospodáøství (OBH) ONV Prahy 6, že vilu je nutno užívat k bydlení. V tu dobu zaèalo záležitost ovlivòovat vedení NVP (primátor Štafa, jeho námìstek ing. Moravec a vedoucí sekretariátu dr. Svoboda) s tím, že tajemník ÚV KSÈ Josef Havlín má o nemovitost zájem.

Vila byla bezplatnì pøevedena do vlastnictví OPBH. Øeditel Transakty Bohuslav Runa tím své organizaci zpùsobil hospodáøskou škodu ve výši 463. 242 Kès, což byla zùstatková cena nemovitosti v dobì pøevodu. Dne 13. dubna 1984 soudní znalec Antonín Drozd vypracoval posudek a nemovitost ocenil na 204. 118 korun. Na tuto èástku byla také s manželi Havlínovými 22. èervna 1984 sepsána kupní smlouva. Ve vile bydlí Havlínova dcera. Tajemník ÚV KSÈ Havlín bydlí v Praze 2 Vinohradech. Byl jim pøidìlen ze zvláštní kvóty pro veøejné èinitele, podle 20 bytového zákona, tedy ve státním zájmu.

Do vlastnictví státu nemovitost pøešla v roce 1984 po emigrujících manželích Königových. O odprodej zažádalo 9 zájemcù. Dne 20. února o RD zažádal plukovník v záloze, ing. Vasil Višèak, vdovec (roèník 1921). Uvedl, že bojoval u Buzuluku a prožil rùzné útrapy: malárii, skvrnitý tyfus, zápal mozkových blan a další. Lékaøi mu proto doporuèují, aby dle svých možností našel klid v tichém prostøedí. Višèak se významnì zasadil o vybudování socialistické vlasti. V dobì žádosti obýval byt 3 + 1 + 2 komory + hala, 1. kategorie v Praze 6, ul. Šlejnická 6. Dne 18. èervna 1985 byly Višèakovi pøedány od nemovitosti klíèe a OPBH s ním uzavøel dohodu o doèasném bezplatném užívání RD do doby zaregistrování kupní smlouvy. 31. èervence 1985 provedl na RD posudek V. Paur a zjistil, že dùm je zhruba tøi roky neobydlen (manželé Königovi emigrovali pøed rokem). Paur nemovitost ?znehodnotil?. Kupní smlouva byla sepsána až 18. øíjna 1985 (177. 356 Kès), registrována státním notáøstvím byla 18. prosince 1985.

Plk. MUDr. Ludìk Cigánek - náèelník oèního oddìlení Ústøední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze, požádal 15. èervna 1983 primátora Štafu o podporu a pomoc pøi koupi tohoto RD, který stát získal jako konfiskát po manželích Palièkových. Tuto pomoc žádal kvùli svému zaneprázdnìní spojenému s výkonem funkcí (CúV KSÈ, zdravotní komise ÚV ÈSTV).

Dne 10. kvìtna 1984 pøedseda ONV Prahy 6 JUDr. Flajzar požádal tamní OPBH o realizaci prodeje manželùm Cigánkovým. Soudní znalec ing. M. Babický odhadl 19. ledna 1985 RD na 152. 305 Kès. Již dne 12. února 1985 byla kupní smlouva sepsána. V novém znaleckém posudku, z èervence 1990, pøizvaný znalec tvrdí, že rozdíl v cenì èinil 213. 302 Kès v neprospìch prodávajícího OPBH. ?Znalec? Babický v roce 1985 napø. nezapoèetl celé druhé patro o výmìøe 40, 09 metru ètvereèních.

Když emigrovali manželé Rackových, v roce 1983 RD získal stát. Zámìr RD prodat nebyl prokazatelnì nikdy zveøejnìn. Pøesto o koupi zažádalo 6 uchazeèù. Byli to rodièe obou manželù Rackových, velvyslanec v Iráku JUDr. Straka, øeditelka mateøeké školky I. Dvoøáková, doc. Štrupl a ing. Vladimír Jansa - ministr a místopøedseda Státní plánovací komise (SPK). Dne 28. srpna 1983 zaslal primátor Štafa pokyn a pøedsedou ONV Prahy 6 JUDr. Flajzarem bylo rozhodnuto, že RD bude prodán manželùm Jansovým. Ve znaleckém posudku ing. Z. Zazvonila se kromì konstatování èetných závad tvrdilo, že do objektu byl ?pravdìpodobnì? zabudován již jednou použitý materiál a proto odpis takøka zdvojnásobil. Kupní smlouva (240. 000 Kès) byla sepsána 28. února 1984 a registrována 14. kvìtna 1984. Pøitom ale klíèe od nemovitosti mìli Jansovi už od 3. ledna 1984, èímž OPBH zpùsobila vedoucí majetkového oddìlení FO ONV Prahy 6 JUDr. D. Tomášková škodu ve výši 3. 902 Kès.

Stát nemovitost získal v roce 1986 jako odúmr po Annì Kompišové. O odprodej požádalo 9 uchazeèù. Dne 1. dubna 1986 rozhodla rada ONV Prahy 6 prodat dùm Paedr. Josefu Hájkovi, námìstkovi primátora NVP. V té dobì byl dùm v prozatimní správì finaèního odboru ONV. Je - li nemovitost v této prozatimní správì, nemùže být prodána pracovníkovi národního výboru. Proto se FO ONV rozhodl ještì téhož dne RD pøevést do operativní správy OPBH, aby odprodej námìstku Hájkovi mohl být realizován. Aè o tom OPBH vìdìlo, že RD pøejde do soukromých rukou, provedl v nìm OPBH ze státních penìz výmìnu plynového sporáku, karmy, vanové baterie, mísy a splachovaèe WC v celkové hodnotì 6. 800 Kès. Dne 25. dubna 1986 uzavøel øeditel OPBH Prahy 6 ing. Novotný s manžely Hájkovými dohodu o doèasném používání nemovitosti do doby registrace kupní smlouvy.

Stát získal RD v roce 1977 jako odúmr po Antonínovi Šubrtovi. Již 2. srpna 1973 pan Šubrt napsal OBH ONV Prahy 9 dopis, v nìmž sdìlil, že do RD se k nìmu nastìhovali manželé Eva (jeho neteø) a Vladimír Vyhnalovi, kteøí se také jako jediní o jeho majetek starali. Zároveò požadoval, aby byl upraven jejich právní vztah k RD, nebo v nìm jsou trvale hlášeni. Dne 8. listopadu 1973 však vedoucí OBH NVP J. Svašek panu Šubrtovi odpovìdìl, že jím navrhovaný úkon nelze provést, aniž by byla porušena zákonná ustanovení.

A tak dne 3. èervence 1978 podal žádost o koupi tohoto RD ing. Vratislav Krejbich, místopøedseda ONV Prahy 9, který v ní mj. uvedl: ?Nutnì potøebuji ke své práci bytovou situaci zlepšit, tzn. získat více obytného prostoru, abych mìl dostatek místa pro svoji angažovanou práci.? Jeho rodina - 3 osoby - bydlela na pražském sídlišti Proseku, v bytì 4 + 1 první kategorie.

Rozsudkem Krajského soudu (KS) v Ostravì z èervence 1993 bylo manželùm Liborovi a Andìle Navrátikovým zamítnuta jejich žádost na vrácení ideální poloviny dvoupatrové vily v Bohumínì. Ta jim patøila do roku 1982 než manželé emigrovali do Nìmecka. Navrátikovi se proti rozsudku KS v Ostravì odvolali k Ústavnímu soudu v Brnì, který zcela vyhovìl jejich ústavní stížnosti. Ústavní soud vycházel v této vìci v prvé øadì z rehabilitaèního rozsudku Okresního soudu v Karviné z roku 1990, který pùvodní rozsudek o propadnutí majetku zrušil. Konstatoval, že rehabilitovaní manželé vlastnictví ve skuteènosti neztratili, protože v záøí 1990 zrušil karvinský okresní soud v rehabilitaèním øízení zmínìný rozsudek z roku 1983, a tím obnovil pùvodní vlastnictví majetku.

Žalovaným se stal Vasil Pješèak, bratr bývalého generálního prokurátora ÈSSR, který v roce 1991 odmítl vydat ès. státem zkonfiskovaný, dvougeneraèní dùm, který v roce 1983 v Pøíbrami výhodnì koupil, aèkoliv bydlel ve ètyøpokojovém bytì a mìl chatu v Kluèenicích. Jeho žena Mária byla taktéž spoluvlastnicí ideální ètvrtiny domu ve Velkém Šariši na Slovensku a pracovala jako referentka kádrového oddìlení UD Pøíbram. Sám Pješèak prošel øadou funkcí a v roce 1979 byl jmenován øeditelem koncernového podniku Uranové doly (UD) Pøíbram. Stal se nositelem nìkolika vyznamenání v hornictví: státního hornického vyznamenání Øádu rudé hvìzdy práce a Øádu rudého praporu práce.

Vynesením rozsudku pøed berounským okresním soudem (1997) a potvrzením Mìstským soudem v Praze ze dne 2. února 1999, jsou Pješèakovi povinni do 3 dnù od právní moci rozsudku s Beckovými uzavøít dohodu o vydání vìci (mimo pozemku). Pješèakovi musí uhradit náklady státu za znalecké posudky.

V domì, obydleném jen zèásti, žili pøevážnì staøí nájemníci. Ès. stát, prostøednictvím nastrèeného Obvodního národního výboru (ObvNV) v Plzni 3, zaèal usilovat o pøevod domu do svého vlastnictví a státní orgány chtìly dùm zatížit hypotékou tak, že by Augustinovi prosili, aby si ho národní výbor nechal. Když se Pavel Augustin, syn vlastníkù, v roce 1976 chtìl oženit, nebylo mu bytovým odborem ObvNV v Plzni 3 dovoleno ani jeden z volných bytù užívat. Po poradì s právníkem Augustinovi v denním tisku podali inzerát o “prodeji èinžovního domu socialistické organizaci,” protože jiné, než socialistické, ho prodat nesmìli. Na inzerát se ozval Krajský plemenáøský podnik (KPP) v Plzni-Èernicích jako jeden z vážných uchazeèù, který dùm koupil za 19. 455 korun èeskoslovenských. “Za takovou èástku se v té dobì dala koupit pouze slušná barevné televize,” tvrdí Václav Augustin. Dnešní vlastník domu, a. s. Západoèeská plemenáøská unie Plzeò (právní nástupce KPP Plzeò) tvrdí, že ho rozsáhlá rekonstrukce stála 2, 000. 000 korun. V èervnu 1993 Krajský soud v Plzni rozsudek prvního stupnì potvrdil a konstatoval, že “žalobci v øízení neprokázali, že by kupní smlouva byla uzavøena za nápadnì nevýhodných podmínek, a proto žalobu nelze shledat dùvodnou.” * Soudruzi ubytovnu zbourali a postavili si obytný dùm * (Nemovitost V Pøíbrami - Sádkách)

Rodièe Václava Šrouba si v Pøíbrami - Sádkách postavili dùm, v jehož sousedství Šroub koupil v roce 1959 pozemky a na nich postavil další domek, který byl zkolaudován. V roce 1981 odjel jako øidiè autobusu do Jugoslávie, za jízdy prorazil hranièní závoru do Itálie a emigroval. Rozhodnutím Okresního národního výboru (ONV) v Pøíbrami byla správa pozemkové parcely ( è. 2008/1 a 2008/2) v katastrálním území Pøíbram - Sázky a rodinného domku pøevedena na Mìstský národní výbor (MNV) Pøíbram. Hospodáøskou smlouvou o pøevodu správy národního majetku byla správa majetku pøevedena z MNV na Strojní a traktorovou stanici (STS), n. p. Pøíbram. Ta mu v dnešní dobì nic z pùvodného vlastnictví nechce vydat. Jeho dùm, který pùvodnì sloužil jako podniková ubytovna, STS zbourala a na jeho místì vystavìla nový dvougeneraèní dùm pro své dva funkcionáøe a jejich rodiny.

Manželé Rùžièkovi se po listopadu 1989 ze Švédska vrátili do ÈSFR a byli soudem rehabilitováni. Zároveò požádali soudní cestou o navracení RD. Obvodní soud pro Prahu 5 v roce 1995 Martinu Otavovi uložil povinnost dùm vrátit manželùm Rùžièkovým. Otava se proti rozsudku odvolal k Mìstskému soudu, který vìc projednával po uplynutí jednoho roku a dvou mìsícù. Soud potvrdil, že odpùrcùm jako povinným osobám je uložena povinost s navrhovateli uzavøít dohodu o vydání vìci. Konstatoval, že pøi prodeji domu nebylo uplatnìno pøedkupní právo bratra Rùžièky, který mìl o dùm zájem a prodej domu nebyl veøejnì oznámen. Dùm byl v kupní smlouvì definován jako nedostavìný, aèkoliv v nìm Rùžièkovi deset let pøed emigrací bydleli.

Eva Otavová již v únoru 1995 rozjela kampaò za oèistu rodiny a kde jinde, než ve Froòkovì estebácko- bulvárním deníku Špígl. Stejnì postižené emigranty, kteøí pøišli o domy, nazvala “klakou 10 až 20 osob pøi soudních jednáních”. Je tøeba podotknout, že dùm, v nìmž Otavovi bydlí a který podle rozsudku soudu mají vrátit, stojív ulici, která se jmenuje právì po operním pìvci ND: Otavova.

Když v roce 1974 Vladimír Tykaè emigroval do zahranièí, zanechal v Praze 9 - Tøeboradicích v rodinném domku svoji dceru s tøíletým dítìtem. Komunistická moc dceru vystìhovala. Na pøíkaz Místního národního výboru se “koupì domu pøidìluje soudruhovi Macháèkovi za jeho zásluhy o budování socialismu v obvodu Prahy 9,” píše se v materiálech. Nemovitost Macháèek koupil za 106. 000 korun., aèkoliv úøední odhad, provedený znalcem pøed odchodem Tykaèových znìl na èástku 350. 000 korun. Major Oldøich Macháèek byl zástupcem náèelníka hospodáøské kriminálky v Praze 9. Dùm dnes užívá Jiøina Soukupová, jeho dcera. Ta však prý nic neví o tom, že by její otec pøi obvodních sjezdech KSÈ na Praze 9 konal dozor jako policista v civilu a podával zprávy o tom, zda nìkdo nevhodnì kritizuje komunistický režim. Souèasní uživatelé domu v dubnu 1995 byli písemnì vyzváni k uzavøení dohody o vydání vìci. Na výzvu však nereagovali. Pøípad øešil Obvodní soud (OS) v Praze 9, který v osmém týdnu roku 1999 rozhodl ve prospìch pùvodních vlastníkù, manželù Tykaèových.

Ovlivnit výsledek soudního jednání nepomohla èinnost policisty npor. Jana Soukupa, dnešního manžela Jiøiny Soukupové, kteøí dùm spoleènì obývají. Podle úøednic, které nìchtìly být jmenovány, se policista snažil dostat do rùzných archivù - spojených se žalobou - a to z pozice policisty tak vehementnì, až jeho chování nahánìlo úøedníkùm strach. * Bývalá soudružka - podnikatelka - zbankrotovala * (Nemovitost v Praze 4 - Hodkovièkách)

Žalobu textaøe Petra Rady (autora písnì “Modlitba”, zpívá M. Kubišová), který se domáhá navrácení domu v Praze 4-Hodkovièkách, již tøetí rok projednává Obvodní soud (OS) pro Prahu 4. V domì dosud bydlí bývalá komunistka Anna Vylealová, která nemovitost nechce vydat, protože jí rodina zèásti pøestavìla.

V roce 1977 Rada emigroval pøes Jugoslávii do Nìmecka. V domì zùstala Pavla Dudková, dcera manželky žalobce, která byla z domu vystìhována. Dùm koupila z patnácti uchazeèù právì Anna Vylealová, která tehdy byla poslankyní ONV v Praze 4, èlenkou OV KSÈ v Praze 4, èlenkou Èeské mírové rady a nositelkou vyznamenání Za zásluhy o vlast, medailí k 25. výroèí Vítìzného února a medailí k 30. výroèí osvobození. Podle Rady kupní cena, za níž Vylealová nemovitost poøídila, byla o témìø ètyøicet procent snížena. Mìstský soud (MS) v Praze v záøí 1995 zrušil pùvodní rozsudek OS pro Prahu 4, který jeho nárok na dùm uznává, že je tøeba vyøešit okolnosti kolem jeho stavebních úprav, které souèasní držitelé “mají na svìdomí” a odvolali se k Mìstskému soudu. Žalovaná Vylealová dùm po roce 1989 zastavila bance jako hypotéku na vysokou pùjèku, aby mohla podnikat, a to i pøesto, že už vìdìla o Radovo žádosti na vydání nemovitosti. Mezitím staèila v podnikání zbankrotovat s dluhem ve výši tøí miliónù.

Od 29. dubna 1991 se vleèe pøípad Bedøicha Kuèery, syna továrníka, který vlastnil továrnu “Pneu - Kuèera” v Hostouni v okrese Kladno. Po Únoru 1948 byl továrník Kuèera prohlášen za “vykoøisovatele” Na majetek jeho rodiny byla neprávem uvalena tzv. “národní správa” a továrna byla prodána blíže neurèenému družstvu. Továrník Kuèera z dùvodù nepøestávající politické perzekuce v roce 1949 emigroval z tehdejší ÈSR. Jeho syn Bedøich nesmìl studovat a v roce 1967 se rozhodl emigrovat do Nìmecka, Kanady a pozdìji žil v USA. Po 23 letech, v roce 1990, se vrátil nazpìt do vlasti, kde zaèal podnikat.

Dnes v bývalých prostorách “Pneu - Kuèera” provozuje výrobu akciová spoleènost Chladící vìže, která je v ilegálním nájmu u dosud státního podniku stejnojmenného názvu. Bedøich Kuèera výpisem z pozemkové knihy a úmrtním listem svého otce doložil, že je jeho jediným synem a oprávnìnou osobou na majetek po nìm a vèas podal žádost ve vìci navrácení nemovitosti a pozemku v Hostouni. Je ochoten uhradit rozdíl, kterým byla nemovitost jeho otce od roku 1948 zhodnocena, chce rozšíøit souèasný provoz továrny a zvýšit zamìstnanost v regionu. Vedení podniku Chladící vìže (státního podniku i akciové spoleènosti) nároky Bedøicha Kuèery odmítá a zpochybòuje. Dana Zelenková, soudkynì Okresního soudu v Kladnì, zastává od poèátku kauzy názor, že majetek nelze vydat. Podle ní totiž nepøešel z pùvodního vlastníka pøímo na stát, ale dosazený “národní správce” jej prodal družstvu a to jej teprve pøevedlo na stát. Pøípad tak od roku 1991 není dodnes uzavøen a je zámìrnì prodlužován.

Mezi výjimeèné pøípady se dá zaøadit v restituci navrácení sodovkárny ve Zbeèníku u Hronova v okrese Náchod. Sodovkárnu koncem loòského roku získaly Irena Linhartová a její sestra Nadìžda Kohlová. V ní jejich otec pøed rokem 1948 vyrábìl sladká vína.

Státní podnik Pivovary Hradec Králové totiž sodovkárnu, svùj bývalý závod uzavøel s odùvodnìním, že se mu ji nepodaøilo pøedat novým vlastníkùm. Restituentky na vlastní pìst vypátraly, že budovy, které vloni v kvìtnu jako oprávnìní vlastníci pøevzaly, jsou zastaveny ve prospìch banky na hodnotu 60 miliónù korun. Proto restituentky nechtìjí spoleènì s budovami pøebírat dluh. V podniku zùstalo rovnìž dvacet devìt pracovníkù, kteøí se marnì snaží dopátrat, kdo je vlastnì jejich souèasným zamìstnavatelem. Fond národního majetku (FNM) však zamìstnancùm tvrdil, že jejich zamìstnavatelem jsou restituentky, které na základì jimi pøedloženého privatizaèního projektu - jak tvrdí fond - továrnu získaly se všemi závazky i zamìstnanci. Podle Kohlové je dluh tak velký, že ho není možné splatit ani zavedením bìžné výroby sodovkárny.

Spoleènost “Mýdlo Otta z Rakovníka” rodina Ottových založila v roce 1875. Po skonèení 2. svìtové války následovala obvinìní, vznesené proti dvìma bratrùm Ottovým, že kolaborovali s nacisty. Bratøi dokázali pomocí písemných svìdectví, že oba podporovali protinìmecký odboj. Pøesto dne 15. kvìtna 1945 vtrhnuli v montérkách do kanceláøe majitele závodu tøi zástupci závodní rady a sdìlili mu, že má od druhého dne zakázán vstup do svého podniku.

Potomci pùvodních vlastníkù v roce 1993 u Obvodního soudu (OS) pro Prahu 1 podali žalobu proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci (MSNJP), které odmítlo restituèní nároky na rakovnickou chemickou továrnu Rakona. V èervenci 1991 ji prodalo za 20 miliónù dolarù americké firmì Procter & Gamble. Rodina Ottù se soudní cestou domáhala, aby kupní smlouvu o prodeji Rakony Rakovník americké firmì soud prohlásil za neplatnou. OS žalobu zamítl, když došel k závìru, že továrna na mýdla byla znárodnìna ještì pøed 25. únorem 1948, èímž Ottovi nejsou - podle vyjádøení soudu - oprávnìnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci se bìhem soudního jednání snažili dokázat, že znárodnìní továrny pøed rokem 1948 je neprávoplatné a továrna že byla ve skuteènosti zabrána až v dubnu 1948. Jejich továrna byla znárodnìna na základì Benešových dekretù, podle nichž se znárodòovaly podniky spadající do potravináøského prùmyslu se stavem zamìstnancù nad 150 lidí. Strana žalobce však tvrdila, že tolik zamìstnancù v té dobì u firmy nepracovalo, proto nemohlo dojít k jejímu znárodnìní. Syn majitele Ottovy továrny tvrdí, že projednávaný spor je založen na podvodu. Pod Benešùv dekret byly zahrnuty všechny továrny na umìlé jedlé tuky, které zamìstnávaly více než 150 lidí. Tìsnì pøed uvalením národní správy na Ottovu továrnu pøiøadili tehdejší “zástupci lidu” ke 117 osobám, pracujícím v potravináøství ještì pracující na pile, v lisovnì a továrnì na sodu a mýdlo, èímž jejich posudek dokládal, že v továrnì pracuje 204 zamìstnancù.

Syn majitele fabriky, František Otto, deset let vìznìný komunistickým režimem, mi sdìlil, že “dnes je všechno postavený na podvodu z roku 1945 a nikdo se nezajímá, zda to bylo správné èi ne”. Již soud prvního stupnì uznal, že rodinì Ottových byla uèinìna køivda, kterou podle souèasných právních pøedpisù nelze odèinit. “Žalobci bez problémù dostali dohodou nazpìt dvì nemovitosti, obytný dùm a pozemky v Rakovníku, které jim byly zkonfiskovány podle stejných právních norem jako Rakona,” uvedl právní zástupce Ottových.

Karel Polák, nìkdejší ministr stavebnictví ÈSR (do funkce jmenován v roce 1976), za výhodnou cenu koupil v roce 1977 pozemek v proslulém rekreaèním støedisku v Jevanech na Kolínsku, který byl konfiskován emigrantovi, který v roce 1968 z vlasti odešel. Polák podal žádost o rekreaèní parcelu a podle svých slov jako “obyèejný obèan dostal ten nejhorší podmáèený pozemek u rybníka.” Údajnì však jde o jeden z nejluxusnìjších pozemkù. Rekreaèní zdìný domek mìl Polákovi na pozemku vybudovat n. p. Metrostav. Soudní spor o pozemek trvá již nìkolik let a soud má rozhodnout, zda bude alespoò èást pozemku vrácena restituentùm.

Ústavní soud 9. listopadu 1994 v senátním zasedání zamítl ústavní stížnost Èeské obce sokolské proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z února 1993, ve kterém byl zamítnut její návrh na vydání sokolovny v Horním Bradlu (okres Chrudim).

Ústavní soud ve shodì s obìma obecnými soudy potvrdil, že budova, která byla postavena v letech 1985 až 1988 na místì staré tìlocvièny pouze s využitím pùvodních základù a èásti štítové zdi, je nový objekt a sokolská obec na ni nemá restituèní nárok. Proto ani nemohlo být porušeno vlastnické právo sokolské obce, dané Listinou základních práv a svobod, uvedla v odùvodnìní nálezu soudkynì-zpravodajka v této vìci Eva Zarembová.

Na jaøe 1989 Marián Èalfa, tehdejší øeditel legislativního odboru Úøadu pøedsednictva vlády ÈSSR, získal Na Hanspaulce, lukrativním místì v Praze 6, od Husákovy vlády vilu, kterou dodnes užívá. Dùm je ve vlastnictví Diplomatického servisu, který je pøíspìvkovou organizací ministerstva zahranièních vìcí. Èalfu souèasnì se zrušením jeho funkce nebylo možné právnì vystìhovat. Kdyby chtìl vilu prodat, o èemž se leccos povídalo, nemùže tak uèinit, protože se o ní pøihlásil restituent. Užívání “vládní vily” bývalý pøedseda vlády národního porozumìní odùvodòuje tím, že pro svoji práci potøebuje mnoho prostoru. “Snažím se této spoleènosti všemožnì pomáhat. Dodnes jsem zùstal poradcem prezidenta Václava Havla,” tvrdí. Byl to právì Èalfa, kdo zprostøedkoval odprodej poloviny pražského paláce Lucerna spoleènosti Chemapol Group, kde rovnìž pracuje jako právní konzultant.

V roce 1973 si podali nìkteøí obyvatelé Ústí nad Labem žádost o koupi zkonfiskovaného domu, ale pøednost dostal Rudolf Kvasnièka, bývalý tajemník okresního výboru KSÈ i pøesto, že jeho žádost nebyla mezi uchazeèi podána jako první. Okresní soud dospìl k názoru, že Kvasnièka byl pøi koupi protiprávnì zvýhodnìn. Extajemník se proti rozsudku odvolal. Krajský soud v Ústí nad Labem ovšem potvrdil rozhodnutí ústeckého Okresního soudu, podle nìhož musí Kvasnièka spoluvlastnický podíl na domu a stavební parcele v Dolních Zálezlech na Ústecku vrátit státu. Rozhodnutí krajského soudu v této vìci je koneèné a není proti nìmu odvolání.

Za cenu 150 korun za osobu a den umožòuje Úøad vlády v letních mìsících èlenùm kabinetu a pracovníkùm ústøedních orgánù státní správy využívat k rekreaci vilu po bývalém èeskoslovenském prezidentovi Edvardu Benešovi v Sezimovì Ústí. Trávili zde dovolenou napøíklad ministr financí Ivan Koèárník, guvernér Èeské národní banky Josef Tošovský èi býv. šéf Úøadu vlády Igor Nìmec. Premiér Klaus na využívání vily nevidí nic pobuøujícího. Vila je upravena jako letní, a je ve vlastnictví státu. Hana Benešová, manželka prezidenta Beneše, ji v roce 1973 odkázala Husitskému muzeu v Táboøe, aby interiér pøipomínal prezidentovy èasy, jak uvedla v závìti. Pøesto zaøízení vily putovalo do muzea, objekt vláda nechala pøestavìt na luxusní rekreaèní støedisko, protože pøevodem objektu na muzeum, jako na státní rozpoètovou organizaci, pøipadl státu.

Od Klementa Gottwalda po Gustáva Husáka pobývali prezidenti rovnìž ve “vládní vile” v Brnì. Objekt byl v padesátých letech znárodnìn a od roku 1990 ho spravoval jihomoravský Krajský národní výbor a poté akciová spoleènost Moravia Free Zone. O vydání luxusní vily zažádali Joseph Stiassni z New Jersey a Suzanne Martinová z Kalifornie, Amerièané èeského pùvodu. “Vládní vila” se tak stala pøedmìtem soudního sporu.

Žalobu na herce Jaromíra Hanzlíka podaly majitelky domu Alena Sobková a Eva Baccariová, jimž podle kupní smlouvy z roku 1961 patøil objekt v ulici Tržištì na Malé Stranì v Praze. Obì však v roce 1966 emigrovaly do Francie a dùm podle zákona o propadnutí majetku pøipadl státu roku 1971. Hanzlík, který vlastnil pouhou jednu šestnáctinu domu, koupil zbylou èást od bytového podniku pro Prahu 1 v roce 1975 a celý objekt na vlastní náklady zrestauroval. Žalobkynì, které se do Èech nevrátily a stále žijí ve Francii, se domáhaly vynesení rozsudku, podle nìhož by jim Hanzlík mìl vydat patnáct šestnáctin domu. Mìstský soud v Praze, jako soud odvolací v roce 1996 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozhodl, že vlastníkem je Hanzlík. Verdikt není dosud pravomocný.

Ruští emigranti, pøevážnì výkvìt inteligence, po roce 1917 pøijali nabídku Èeskoslovenské republiky na politický azyl. Již v roce 1924 založili obecnì prospìšné Èesko-ruské profesorské stavební a bytové družstvo se sídlem v Praze-Bubenèi, které zde zakoupilo pozemky v Buèkovì ulici (dnešní Rooseveltovì) a postavilo èinžovní dùm è.p. 27 - 29. Pøesto se dnes vìøící a duchovní ruské pravoslavné církve obávají, že budou vystìhováni z modlitebny, kterou si z nouze zøídili ve vlastnoruènì jimi postaveném domì. Jejich družstvo pøešlo v roce 1950 na základì výmìru ministerstva práce a sociální péèe do èeských rukou. V modlitebnì slouží mše svaté arcibiskup pražský metropolita èeských zemí a Slovenska Dorotej (82). V dubnu 1992 se poprvé Úøad eparchiální rady Pravoslavné církve obrátil na tehdejší Lidové bytové družstvo (LBD) v Praze 6 a žádal o pøijetí za èlena družstva. “Samospráva pøedmìtného dvojdomu je složená z jeho nájemníkù, má právo se podle stanov Bytového družstva (BD) vyjadøovat k základním otázkám týkajícím se domu, ve kterém bydlí,” øíká Jaroslava Hešíková, pøedsedkynì pøedstavenstva Bytového družstva v Praze 6.

Po roce 1930 postavili old skauti »Pøátelé vatry« na Libeòském ostrovì srub Vatra, který byl pøivezen rozebraný jako dar skautù ze Slovenska. Ten jim byl pozdìji zabaven výborem ÈSM na Praze 8 a v roce 1960 pøedán k užívání 67. pionýrské organizaci, prostøednictvím Dìtského domu mládeže (DDM) hl. m. Prahy (HMP). Žádost skautù o jeho navrácení pøerušil v roce 1968 vpád sovìtských okupantù na naše území. Druhou klubovnu, kterou na špici libeòského ostrova užíval 25. oddíl Junáku, využil napøíklad SNB, který z klubovny uèinil mrazírnu pro žrádlo služebních psù, pozdìji prosotry okupoval bývalý Svazarm Z. O. 4008/809. Ten se v roce 1991 pøejmenovali na Klub vodákù a vodních motoristù¦Stará plavba.

25. støedisko Junáka na Praze 8 vypracovalo návrh smlouvy, adresovaný DDM HMP, se žádostí o odprodání srubu nazpìt za symbolickou cenu jedné koruny. Až 16. prosince 1992 došlo mezi Junákem a DDM hl. m. Prahy ke »Smlouvì o budoucí kupní smlouvì«. Rada MÈ Praha 8 na návrh starosty Vladimíra Nováka (1994) nakonec odsouhlasila doporuèit magistrátu prodej uvedeného srubu Vatra zpìt za symbolickou jednu korunu.Celá situace kolem srubu Vatra však byla celkovì vyøešena až v roce 1997.

»V souèasné dobì neexistuje restituèní právní pøedpis, který by opravòoval navrácení majetku skautùm. To v praxi znamená, že je zapotøebí najít takové právní øešení pøevodu majetku, které bude v souladu s platným právem,«øekla mi Milena Kovaøíková, která ve vìci zastupuje 25. støedisko Junáka »Vatra«.

Jedním z posledních »køiklavých« restituèních pøípadù, který 8. prosince 1998 øešil jako odvolací Krajský soud v Brnì, je pøípad Ivany Kohoutkové z Rosenheimu, které soud nepøiznal právo na vrácení domu, který vlastnila pøed svou emigrací v roce 1981. Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nesplòuje základní restituèní podmínku: “Nedošlo k naplnìní podmínky státního obèanství,” zní v odùvodnìní rozsudku soudu, který jako »vìcnì správný« potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavì a vyhovìl žalovaným. V èem se liší rozsudek dnešního »demokratického« soudu s rozsudkem z 23. února 1982” Manžele Kohoutkovi tehdy odsoudil k nepodmínìnému trestu odnìtí svobody pro trestný èin opuštìní republiky a uložil trest propadnutí majetku. Tehdejší pøedseda senátu Jaroslav Pospíchal v nìm napsal: “Každý obèan, který zùstane v cizinì, je vytìžován zahranièními centrálami v neprospìch ÈSSR.” Dùm v Jihlavì-Hosovì za podhodnocenou cenu pøednostnì koupil tehdejší komunistický fukcionáø Ivan Chytka. Zatímco dùm bude obývat exkomunista-dnešní podnikatel, který se podnikavcem stal díky domu, který ho jako hypotéku zastavil bance, paní Kohoutková musí totiž zaplatit ještì soudní náhrady ve výši kolem 20. 000 korun. Skuteènost, že po listopadu 1989 byla soudem plnì rehabilitována na tom nic nemìní.

Výètový seznam o navracení židovského majetku v Èeské republice obsahuje 202 položek a jsou v nìm uvedeny synagogy, høbitovy, sídla židovských obcí, domy a pozemky. Pùvodnì jich na seznamu bylo zhruba 800, ale v nìkterých jsou školy, sociální zaøízení, domovy dùchodcù nebo objekty jinak sloužící veøejnosti. Proto o nì židovská obec vùbec nežádala. Evropským parlamentem již 14. prosince 1995 byla pøijata rezoluce B4-1493/95 nazvaná »Rezoluce o vrácení uloupeného majetku židovských obcí« která “žádá, aby všechny státy støední a východní Evropy, pokud tak ještì neuèinily, pøijaly pøíslušné zákony na vrácení ostatních majetkù uloupených komunisty nebo nacisty, jejich právoplatným vlastníkùm.” A skuteènost” Pøedseda Federace židovských obcí v ÈR spokojen není: “Navracení majetku nepøineslo v øadì pøípadù oèekávaný výsledek. Nìkteré objekty, již po uplatnìní nároku, byly prodány,” øíká Jiøí Daníèek. “Navíc usnesení vlády nemá platnost zákona a vydání èi nevydání našeho majetku je na blahovùli obcí.” Dodejme, že z 202 uvedených položek je vrácena zhruba polovina.”

Øada restituentù zajásala, když byla 13. øíjna 1998 Snìmovnou reprezentantù Spojených státù pøijatá rezoluce è. 562 » O majetcích neprávem vyvlastnìných bývalými totalitními státy«. Ta “vyzývá zemì, které tak dosud neuèinily, aby navrátily naprávem vyvlastnìné majetky jejich oprávnìným majitelùm.” Mezi vyzvanými zemìmi jsou napø. Chorvatsko, Litva, Rumunsko i Èeská republika. Jde o velice kladný èin, zdá se však, že Èeská republika si opìt zahraje na »mrtvého brouka«. * Neochota vlády vrátit majetek 2. 000 spolkù ! * (Parlamentní výbory PS návrhy zákonù nepøijali)

Prohlásit za neplatná všechna rozhodnutí orgánù státní správy vydaná v období od 25.února 1948 do 31.prosince 1989, kterými byly zrušeny spolky a zabrán jejich majetek, pøedpokládal návrh zákona, který již v roce 1994 poslancùm pøedložili poslanci KDU-ÈSL Jiøí Karas a Jan Kasal. Majetek by se mìl vracet ve stavu, v jakém se nachází v dobì nabytí úèinnosti tohoto zákona. Za znehodnocení majetku by se náhrada poskytovat nemìla a ani k jeho zhodnocení by se nemìlo pøihlížet. Zabraný majetek spolkù by mìl být podle návrhu zákona vrácen jejich právním nástupcùm, kteøí po 17.listopadu 1989 obnovili svou èinnost podle zákona o sdružování obèanù. Navrhovaná úprava by se dotýkala zhruba 2. 000 spolkù, kterým by mìlo být restituováno kolem 3. 000 objektù zabavených bez náhrady státem po 25.únoru 1948 na základì jednostranných správních aktù. Podle Kasala pøed zmínìným datem existovalo na území Èeské republiky kolem 40. 000 spolkù. Kasal pøipomnìl rovnìž, že uvedená právní norma pøedpokládá pouze naturální restituci, nikoli finanèní náhrady èi dávky.

Ústavní soud v zasedání svého ètvrtého senátu 15. kvìtna 1995 zrušil rozsudek Mìstského soudu v Praze z bøezna 1994, který potvrdil zamítavé rozhodnutí pozemkového úøadu pražského magistrátu k vydání náhradního pozemku Milanu Jirsovi z Prahy 4 za dva zemìdìlské pozemky, pøevedené v dubnu 1960 na stát.

Jihlavský okresní úøad v lednu 1996 musel ovìøit státní obèanství Jiøího Kryštofa Podstatzkého - Lichtensteina, který požaduje v pìti okresech restituce zhruba 4 600 ha lesa, 450 ha zemìdìlské pùdy, 400 ha rybníkù a øadu nemovitostí vèetnì telèského zámku, svìtové památky UNESCO.

O ovìøení státního obèanství požádal Podstatzky - Lichtenstein referát vnitøních vìcí OÚ Jihlava v polovinì prosince 1995 na základì opakované výzvy zdejšího Pozemkového úøadu. “Své restituèní požadavky nezrušil, naopak doufá, že budou kladnì vyøízeny,” uvedl vedoucí Pozemkového úøadu František Burian. “Øešíme jeho požadavky v okrese jako jedno podání, vedeme ho stále jako domnìlou oprávnìnou osobu s tím, že musí pøedložit nìkteré doklady, mimo jiné o státním obèanství,” konstatoval.

Pøitom v roce 1992 civilnì správní úsek ministerstva vnitra došel šetøením k závìru, že Podstatzky není èeskoslovenským státním obèanem s tím, že obèanství pozbyl na základì ústavního dekretu z roku 1945. Rodièe Podstatzkého požádali o nìmecké obèanství v roce 1939 a vèetnì syna jej také nabyli. Podstatzky podle ministerstva o udìlení èeskoslovenského obèanství nikdy nepožádal. Ministerstvo vnitra Podstatzkému 4. øíjna 1990 vystavilo rodný list podle pùvodního matrièního zápisu, a to bez zjišování obèanství, které se na rodném listì neuvádí. V prosinci téhož roku si vyzvedl vystìhovalecký pas a v kvìtnu získal v Jihlavì obèanský prùkaz s vyznaèenou èeskou národností a pøihlásil se k trvalému pobytu ve Staré Øíši na Jihlavsku. Doklady mu dosud nebyly odebrány.