Manželé MUDr. Josef a Nadìžda Kalných v roce 1965 za 57. 000 koupili od Jana Hlaváèka starý pøízemní rodinný dùm, postavený v idylickém prostøedí v Praze 6-Šáreckém údolí. Nákladem 300. 000 korun, vlastní prací a za pomoci øemeslníkù byl tento dùm zvýšen o patro. Po deseti letech práce byla jeho cena odhadnuta na 417. 000 korun. Když manželé Kalných emigrovali, byli 11. února 1981 odsouzeni pro trestný èin opuštìní republiky k trestu odnìtí svobody a k propadnutí majetku, tedy i domu, ve prospìch státu. Aèkoliv o prodeji nemovitosti nebyla zámìrnì veøejnost informována, ozvalo se devìt zájemcù. Úèelová kupní cena

Mezi nimi byl JUDr. Josef Hotmar, který se pokládá za publicistu a reportéra. Již v záøí 1981 od nemovitosti obdržel klíèe, aby ji nìkolik mìsícù bezplatnì užíval. O jejím prodeji Hotmarovi rozhodl JUDr. Štìpán Flajzar, tehdejší pøedseda ONV v Praze 6. Kupní smlouva znìla na 61. 484 korun, byla sepsána 12. února 1982 a notáøství ji zaregistrovalo. (K fyzickému pøedání nemovitosti došlo 31. srpna 1984, za OPBH byl pøedávajícím L. Janoušek). OPBH v Praze 6, zastoupený jejím øeditelem ing. Ohøálem, dùm odprodal do výluèného vlastnictví J. Hotmara, pøestože byl v té dobì øádnì ženat s Margaritou Hotmarovou. Podle 143 obèanského zákoníku vìci nabyté jedním z manželù za trvání manželství jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželù. Hotmar ovšem prohlásil, že prostøedky k úhradì kupní ceny uvedené nemovitosti nabyl pøed sòatkem. Architekti pøed soudem

Vrame se do roku 1982, kdy si Hotmar podal na Pražský stavební podnik (PSP) žádost o vypracování projektu na pøestavbu zakoupeného domu. Dozvìdìl se, že když projekt vypracuje soukromník, mùže za zakázku požadovat jen 40 procent místo plné ceny. Bìhem ètvrt roku projekt se svým týmem vypracoval ing. Bohuslav Mikoláš (projektové oprávnìní vlastnil). Cena projektu èinila 48. 000 korun, po odeètení 40ti procentní slevy 19. 200 káèé. Hotmar spráskl ruce a Mikolášovi sdìlil, že je to drahé a že ho chce okrást. Když Mikoláš projekt odevzdal, Hotmar odstøihl z výkresù rámeèky se jmenovkou a podpisem architekta, oxeroxoval je a ing. Lukavec z Armabetonu výkresy s minimálními úpravami pøedìlal. Projekt dostal razítko státního podniku Sady, lesy a zahradnictví. Okradenému Mikolášovi “publicista a cestopisec” vyhrožoval, že s ním “zamete”. Když hrozilo uplynutí dvouleté doby promlèení a Hotmar stále neplatil, tvùrci projektu se obrátili na soud. V prùbìhu ètyø let se konalo 18 stání. Soud uznal povinnost Hotmara Mikolášovi zaplatit 8. 107 korun. Paní Hrdinová, která na projektu dìlala rozpoèet a nebyla jí na nìm pøiznána legitimní spoluúèast, musela vypeèenému majiteli zaplatit “pokutu” ve výši 5. 055 korun a statik Milan Pirout 2. 527 korun. Celý projekt soudruha Hotmara pøišel na 525 korun (!). Když v roce 1990 o tomto pøípadu skupiny projektantù v Obèanském deníku napsala Dagmar Šístková, bylo jí vyhrožováno. “Právní zástupkynì pana Hotmara, JUDr. Šafránková, velmi hrubým a nevybíravým zpùsobem osoèila D. Šístkovou za zveøejnìní obou èlánkù o Hotmarovi s tím, že zmínìný komunista byl morálnì i finaènì poškozen,” uvedl jeden ze svìdkù.

“Zase je tady mùj vìrný stín, moje »oèko«. Už tøi dny nemá nic dùležitìjšího na práci, než mi být poøád nablízku,” napsal Hotmar v reportáži z Lisabonu (1976) v knize “Napøíè kontinenty” . Sám sebe pak nazýval “špiónem východu”. Z mìsta Brazzaville napsal: “Vyprahlá tøída slavnostnì vyzdobena rudými prapory, jejíž asfalt brzy konèí, nese oznaèení Leninova. Malé upozornìní, že to v Kongu s hledáním cesty k socialismu myslí opravdu vážnì.” Nechme však Hotmarovo “dílo” stranou. Vrátíme se k nìmu pozdìji a jen v jeho vztahu k emigrantùm.

Josef Hotmar (nar. 8. øíjna 1933) je v registrech centrály Státní bezpeènosti veden jako její agent pod krycím jménem “Humr” (registraèní èíslo 8. 158). Jde tedy o tajného spolupracovníka, který plnil úkoly tajné policie. Dále byl také evidován komunistickou zahranièní rozvìdkou Federálního ministerstva vnitra (FMV), kde je veden pod krycím jménem “Hades” (z øecké mytologie bùh mrtvých, podsvìtí a podzemních pokladù.)

Ve svém vyjádøení pro Obvodní soud v Praze 6 ze dne 31. kvìtna 1993 Hotmar napsal: “V rozhodné dobì jsem byl dosti známým spisovatelem a publicistou. Vyšlo mi 18 knih zejména reportážních a cestopisných.” O poètu knih se lze jen dohadovat. Svìdèí o tom èlánek Jaroslava Dvorského “Kdo nás chtìl pouèovat”, který vyšel v roce 1990 v Lidové demokracii. Píše se v nìm, že nakladatelství Práce muselo z pøíkazu »vyšší moci« v roce 1984 vydat Hotmarùv román názvu “Pøišel si zemøít” o emigrantovi a “rozvraceèi republiky”, profesorovi Eduardu Goldstückerovi,jenž mìla napsat dr. Stoèesová, tè. redaktorka Práce. Knihu podepsal Hotmar a Stoèesová v ní nebyla uvedena ani jako spoluautorka, ani neobdržela honoráø. Podobná má být i geneze Hotmarova románu “Nebe bez mraèen,” kterou dle uvedeného èlánku od základu pøedìlal redaktor Drápal z tehdejší redakce deníku Práce.

Jaroslav Jírù, který od roku 1967 pracoval v zahranièní rubrice Ès. rozhlasu, již 2. prosince 1989 ve Svobodném slovu píše, že byl v roce 1970 rozhodnutím normalizátorù typu Hotmar vyhozen z práce proto, že neschvaloval “bratrskou internacionální pomoc”, tedy protestoval proti okupaci Èeskoslovenska armádami Varšavské smlouvy. Po listopadu 1989 se “probudil” i Hotmar a podle Dvorského “napsal knihu »1918 aneb zrození republiky«, která nakonec nevyšla pro prùkaznost závažných omylù a nepøesností, které potvrzují neznalost elementárních historických faktù”.

Je pravdìpodobné, že Hotmar dùm po emigrantech výhodnì koupil za své reportážní “zásluhy”, když v dobì komunismu na emigrantech “nenechal nit suchou” a psával, že “se jim zhroutil svìt, utekli sami pøed sebou”. Podobnì psal v knize “Napøíè kontinenty” (v roce 1976 vydalo nakl. Melantrich), o kapli v Naardenu: “Vedle sebe v umìlé svornosti zasedli emigranti tøí generací. Postarší spolèenci fašistù, poražení ve válce, s nimi bok po boku hodnì opelíchaní strùjci buržoasních poøádkù, se kterými zatoèil Únor, a pak mluvèí zatím nejèilejší obce socialistù a lidskou tváøí. Ti dnes kouzelnickým trikem spojují oheò s vodou. Pod prapor Komenského svolávají všechny, kteøí jsou ochotni odpøisáhnout, že komunismus je veøejný nepøítel èíslo jedna. Sál huèí, baví se po svém, obèas zatleská. Vychvalovaná konference jednoty má ráz odpolední pivní spoleènosti, v níž poèet zdolaných korbelù rozhoduje o událostech. Stále se pøevléká k horšímu. (...) Vesnická rošárna skonèila... odcházejí z Naardenu do samoty bežencù bez cíle. Hroutí se emigrantské mýty.” V reportáži z Lausanne se rovnìž dotknul èeských emigrantù, když o jednom z nich napsal: “Èíšník mu nestaèí nosit nové sklenice piva. Pije na rozlouèenou. Právì pohøbil ženu a skonèil ve Švýcarsku navždycky. V oèích se usadil STRACH. Z posrpnového nadšení zùstala jen špetka. Tuším, že fén vytrvale vanoucí z Alp vkrátku rozfouká i ten drobet.”

Na kontaktních telefonech ve Vídni již Èedok nesídlí. Vystøídala ho slovenská cestovní kanceláø. V Praze se pronájmem ve prospìch Hotmara zabývala rovnìž firma AG - privat, kde jsme o vyjádøení požádali Ivu Valešovou: “Zákazník, který chce pøes naší firmu pronajmout prostory k ubytování nepotøebuje žádné doporuèení nìkoho dalšího. Jméno Hotmar si pamatuji, ale já jsem u nìj nikoho nikdy neubytovávala, protože od nás je to strašnì daleko. Pokud se ptáte na skuteènost, zda provìøujeme, zda nìkdo náhodou nepronajímá konfiskát, na který je podána žaloba pùvodního vlastníka, tak takovou skuteènost neprovìøujeme, ani k tomu nemáme pravomoci.” Na stejný dotaz nám za Èedok odpovìdìl Svatopluk Rada, øeditel marketingu: “Každý uchazeè, který nám pronájem pøechodného ubytování nabízí, musí pøedložit živnostenské oprávnìní a doklad o tom, že je majitelem nemovitosti, v níž našim prostøednictvím pronájem nabízí.”

“Na tehdejším ONV v Praze 6 jsem nìkolik let mìl žádost o koupi rodinného domku. V roce 1981 na podzim mi byly nabídnuty asi dvì nebo tøi možnosti koupì domkù, z toho dvì nemovitosti byly v lepším stavu,” uvedl Hotmar do spisu Obvodního soudu pro Prahu 6. “Jako právník musel vìdìt, že se sám a vìdomì ucházel o koupi konfiskátu, které byly jejich vlastníkùm protiprávnì odòaty, tedy ukradeny,” øíká Josef Kalný. “Na základì rozhodnutí Štìpána Flajzara, tehdejšího pøedsedy ONV v Praze 6, OPBH v Praze 6, který mìl nemovitost v držbì a správì, ji prodal do výluèného osobního vlastnictví JUDr. Hotmarovi, aèkoli mìlo jít o bezpodílové spoluvlastnictví manželù. Prohlášení Hotmara, že prostøedky ke koupi nemovitosti nabyl pøed sòatkem, nikdo nekontroloval a nikdy to nebylo prokázáno,” øíká JUDr. Jaroslav Andìl, právní zástupce žalobcù. “V pøípadì prodeje nemovitosti do výluèného vlastnictví žalovaného byla kupní smlouva uzavøena v rozporu s ustanovením 143 obè. zákona. Již z tìchto skuteèností, zjištìných Výborem lidové kontroly (VLK) Národního výboru hl. m. Prahy (NVP) je prokázáno, že pøi prodeji nemovitostí žalovanému Hotmarovi jako komunistickému prominentovi, byly naprosto ignorovány všechny právnì závazné právní pøedpisy a normy.”

Podle vyjádøení pražského Výboru lidové kontroly z 9. záøí 1990 byla jím celá vìc pøedána Mìstské prokuratuøe v Praze zjevnì proto, že neodborným odhadem pøi koupi domu v Šáreckém údolí byl poškozen ès. stát. Výsledek však žalobcùm dodnes není znám. Kupní smlouva byla oznaèena JUDr. Zdeòkem Vránou, vedoucím právního oddìlení OPBH v Praze 6, za protiprávní podle 143 Obèanského zákoníku. Na základì toho byl Hotmar v roce 1990 vyzván Obvodním úøadem v Praze 6 k vydání pøedmìtné nemovitosti, což odmítl uèinit.

Nakonec jsme Hotmara po èetných urgencích zastihli telefonicky: “Pokud jde o knihy, zda jsem je psal já nebo nìkdo jiný. Vy jste s nimi mluvil” Je pravda, že v roce 1990 nìco vyšlo v novinách. To pak všech 18 mých knih nìkdo napsal. S doktorkou Stoèesovou jsem po vyjití onìch èlánkù mluvil a ta z toho málem mìla smrt, když se dozvìdìla, že to o ní nìkdo tvrdí. Stoèesová i Drápal mì redigovali, jednu nebo dvì knihy, jinak k tomu nemám co øíct. To je taková pomluva...” Hotmar rovnìž protestoval, proè jsme jeho babièku fotografovali proti její vùli, že to považuje pøi nejmenším za neslušné. “Kdo vám k jejímu fotografování dal právo” Já jsem vám samozøejmì ochoten odpovídat, doufám že si to nahráváte.” Když jsem pøitakal, že hovor nahrávám, dodal: “Tak to teda ne. Už vám nic neøeknu!” Hotmar do redakce zavolal ještì jednou a trval na osobní schùzce. Pøednesl svùj posudek o objektivitì Èeského týdeníku, kde jsem tehdy pracoval. Když mu bylo sdìleno, že dotazy budeme pokládat my a staèí na nì krátce odpovìdìt telefonicky, protože èlánek je již hotov, odmítal to, stejnì jako možnost, aby se k vìci vyjádøil v dobì, až spor bude øešit soud. “Poslyšte. Vy nemáte rád komunisty, z vás to pøímo èiší. To ale nemáte rád sedm miliónù lidí, kteøí byli ve stranì,” rozlouèil se se mnou.