PRVNÍ OBÌTÍ VÁLKYJE PRAVDA

VÁLKY NA BALKÁNÌ V 90. LETECH 20. STOLETÍ

Mnichovská novináøka Mira Beham sleduje ve své, v dubnu 1996 vydané knize “Kriegstrommeln. Medien, Krieg und Politik (Váleèné bubny. Informaèní media, válka a politika), na podkladu svých hlubokých znalostí vzájemné pùsobení medií a politiky a analysuje problémy žurnalismu ve váleèných dobách od krymské války až po nynìjší války na Balkánì.

První obìtí války je pravda

Témìø za dvaapùl roku od zaèátku vojenského konfliktu v bývalé Jugoslávii uveøejnil snad svìtovì nejproslulejší èasopis pro mezinárodní politiku “Foreign Policy” (è. 93, 1993 / 94) èlánek novináøe Petra Brocka s názvem “Dateline Yugoslavia: The Partisan Press”. Pøáním redakce bylo kriticky osvìtlit roli urèujících informaèních medií v prùbìhu balkánské války.

Peter Brock se svého úkolu zhostil na výbornou a jeho rešerše potvrdily, že v balkánském konfliktu západní žurnalismus selhal. Po uveøejnìní èlánku vypuklo v USA pobouøení, ale ne proti informaèním mediím, nýbrž proti autorovi.

Dne 20. ledna 1994 uveøejnil curyšský èasopis “Weltwoche” Brockùv text v Evropì a tyto liberální noviny a odpovìdný zahranièní redaktor Hanspeter Born zažili malé zemìtøesení. Brzy se naladil témìø celý švýcarský tisk na stejnou notu. To byl úèinek mechanismu, který znemožnil kritickou, veøejnou debatu o roli informaèních medií v balkánské válce a ochromil úèinek Petrem Brockem nastaveného zrcadla. Kdo chtìl zahájit diskusi o tom, kde leží pravda v této válce, byl naøèen ze lháøství a orazítkován za pøítele Srbù, což se vzhledem ke kampani o vyhlazovací válce rovnalo pøinejmenším výtce duchovní spoluviny a zatlaèilo kritický žurnalismus stranou. Hanspeter Born stál po uveøejnìní Brockova èlánku pøed výpovìdí. Vzhledem k masivním útokùm a potupným výtkám dala sama redakce “Foreign Policy” podnìt k pøezkoušení Brockových informací, nebo bylo v sázce její dobré jméno seriózní publikace.

Obsáhlá dokumentace, kterou “Foeign Policy” sestavila, potvrdila všechny Brockovy výroky, až na jednu: Zamìnil titulní obraz èasopisu “Time” a “Newsweek”, což ale nezmìnilo výpovìï jeho informace, nebo titulní obrázek pøipisovaný nesprávnému magazinu ukazoval “koncentraèní tábor” obehnaný ostnatým drátem a v popøedí vyzáblého “muslima”, který byl ve skuteènosti Srb.

V následujícím dostává ètenáø èeský pøeklad citovaného èlánku Petra Brocka uveøejnìného dne 20. ledna 1994 ve švýcarských novinách “Die Weltwoche”. Obrazy pøevzaté z novinového originálu bylo nutné pro tento pøeklad pro jejich nedostateènou kvalitu vypustit:

                                                                              Peter Brock

Pøekrucování skuteèností - nedostateèná peèlivost - jednostranný výklad:

V balkánském konfliktu žurnalismus selhal!

Bosna : Tak nás obelhávala televise a tisk.

Od poloviny roku 1991 byla Bosna-Herzegovina pøedmìtem intenzivního mezinárodního zpravodajství - krutosti, uprchlíci, neèinnost svìta. V nejvìtší èásti zpráv bylo zloèincem agresivní Srbsko nebo jsou to bosenští Srbové, kterým jsou pøipisovány od smrti Adolfa Hitlera a skonu Josefa Stalina nejhorší zloèiny na evropské pùdì.

Je pravdou, že existují drtivé dùkazy, že se vojenské síly bosenských Srbù dopustily a dopouštìjí tìžkého bezpráví. Srbové si však bìhem celé krize stìžují, že jsou také obìtí a mnoho skuteèností jim dává za pravdu. Skoro jednomyslný zpùsob, kterým internacionální informaèní prostøedky srbská tvrzení odbyly (ta celosvìtová "jednomyslnost" a kategoriènost je víc než podezøelá a odpovídá nejspíš koordinaci z nìjakého centra - pozn. NN), hrál povážlivou roli pøi rozšiøování tragedie v bývalé Jugoslávii. Nyní, když se prvá fáze krize možná chýlí ke konci, je na èase vrhnout pátrávý pohled na èinnost mezinárodních medií.

Posudek je všechno jiné jen ne pozitivní. Jak napsal tohoto léta jeden z nejprominentnìjších amerických žurnalistù v proslulých amerických novinách a v jednom odvážnì upøímném okamžiku: Zoufám si nad mým povoláním, zoufám nad mými novinami. Jako rutinovaní, obzvláštì ve válce také èasto horliví tvùrci špatných zpráv, odbývají reportéøi kritiku (a s obzvláštním odporem sebekritiku) s cynickým pokrèením ramen a mizí v zákopech. V jugoslávské obèanské válce vytváøeli zástupci tisku sami velkou èást špatných zpráv. Oprávnìná starost o osobní bezpeènost bezpochyby zpravodajství ovlivnila. Mnoho popsaných událostí, které mìly být dále upøesnìny zùstalo nevyjasnìných, nebo se novináøi nemohli dostat na místo událostí a museli se spolehnout na nedostateèné prameny. Když se však dùkladnì podíváme co se stalo od zaèátku války 27. èervna 1991, objevila se na povrchu odstranitelná nedbalost informaèních medií a zvláštní druh žurnalismu smeèky, který v poslední zimì a následujícím jaru dosáhl svého vrcholu.

V tehdejší etapì konfliktu dostali ètenáøi a televizní diváci  nejživìji vylíèené zprávy o krutostech, tragediích a barbarství od konce II. svìtové války. Byl to neustálý, bezpøíkladný nápor, ve kterém se moderní informaèní technika spojila s propagaèním, jednostranným žurnalismem.

Pøitom se media staly hnutím, válèícím spoleèníkem, které se už dále nemaskovaly jako neválèící a nestranné. Zprávy pøicházely v novinách v plném polním odìvu køiklavých titulkù, vèetnì na nìkolika stranách rozložených, po krvi páchnoucích fotografií a pro televizi na bojištích natoèenými pøíšernými video-filmy. Za tímto poèínáním se skrýval jasný zámìr pøinutit vlády k vojenskému zákroku. (TO VŠE NA OBJEDNÁVKU TÌCHTO VLÁD??? - pozn. NN) Úèinku se nedalo odolat  - ale byl podávaný obraz úplný?

Ve skuteènosti byly pøehmaty nápadné:

+ Poulièní scény roku 1991 zpustošeného Vukovaru byly pozdìji v západních televizních reprtážích líèeny jako váleèné zábìry z jenom minimálnì poškozeného Dubrovníku.

+ Z jedné britské televizní zprávy pøevzatý obraz pro titulní stranu magazinu “Time” ze dne 17. srpna 1992 ukazoval usmívajícího, do pùli tìla obnaženého , až na kùži vyhublého muže - podle pøiložené informace jeden z “muslimských zajatcù v jednom srbském táboru”. Ve skuteènosti to byl Srb: Slobodan Konjeviè, 37, který byl spoleènì se svým bratrem Zoranem zatèen pro drancování. Konjeviè, který na fotografii svou vyzáblostí pùsobil dramatiètìji než jiní, kteøí mìli košile, byl již deset let nemocný tuberkulosou; to prohlásila jeho sestra ve Vídni, která podle této fotografie oba bratry identifikovala.

+ Churavý, starší “bosensko-muslimský váleèný zajatec v srbském koncentraèním táboøe” na filmovém zábìru BBC z roku 1992 byl pøi pozdìjším zjišování totožnosti identifikován pøíbuznými jako penzionovaný dùstojník jugoslávské armády, Branko Velec, který byl zadržován v muslimském táboøe..

+ Mezi zranìnými “malými muslimskými dìtmi” v jednom autobusu jedoucího ze Sarajeva, který byl v srpnu 1992 ostøelován záškodníky, se nalézala øada srbských dìtí - což bylo odhalena až mnohem pozdìji. Jedno z pøitom zabitých dìtí bylo pøi pohøbu televizními reportéry oznaèeno jako muslimské. Avšak naprosto jasný srbsko-othodoxní pohøební rituál vypovídal nìco jiného.

+ Ve svém vydání z 4. ledna 1993 uveøejnil “Newsweek” fotografii nìkolika mrtvol s doprovodným textem, který zaèínal slovy: Neexistuje možnost zastavit v Bosnì srbská zvìrstva? Ve skuteènosti ukazoval obraz srbské obìti, mezi nimi zøetelnì rozeznatelného muže v èervené vestì. Fotografie, spolu s tím samým mužem v jeho èervené vestì, je identická s rok starým obrazem televizní zprávy z Vukovaru.

======================================================================

V á l e è n é   z p r a v o d a j s t v í

Ještì bìhem II. svìtové války bylo samozøejmostí, že novináøi zaujímali jasné posice ve prospìch vlastní zemì. Snaha informovat “objektivnì” o válce zaèíná teprve Vietnamem, když ameriètí novináøi zaèali kriricky objasòovat angažmá vlastní vlády v indoèínském konfliktu. Od této doby se od nadnárodního tisku oèekává, že o válce informuje neutrálnì a že se nenechá od jedné nebo druhé strany využít pro propagaèní úèely. Také samy informaèní služby u sebe vyzdvihují kriteria a požadavek objektivity a vìcnosti. Nyní však válka v rozpadlé Jugoslávii ukázala, že se požadavek objektivity ve zpravodajství a realita silnì rozcházejí.

Peter Brock, úvodníkáø a politický komentátor amerických novin “El Paso Herald-Post”, uveøejní vbrzku knihu, pojednávající o úloze západních informaèních medií v jugoslávské obèanské válce.

======================================================================

+ CNN vysílala v bøeznu a v kvìtnu 1993 zprávy o hromadném krveprolití ètrnácti muslimù a hned potom obrazy deseti muslimù, kteøí byli údajnì Srby usmrceni. Pozdìji vyšlo najevo, že obìti byli Srbové. Oprava této falešné informace nebyla provedena.

+ V “New York Times” ukazoval zaèátkem srpna 1993 podle pøiložené legendy obraz chorvatské ženy z Posusje, která plakala pro svého krátce pøedtím bìhem srbského útoku zabitého syna. Ve skuteènosti byla chorvatská vesnice Posusje v Bosnì v blízkosti dalmatského pobøeží dìjištem krvavých bojù mezi muslimy a Chorvaty, bìhem nichž pøišlo 34 bosenských Chorvatù o život, mezi nimi i onen syn chorvatské ženy na fotografii.

V kvìtnu 1993 vytýkal generální sekretáø OSN Boutros Boutros-Ghali informaèní službì porušování nejvyššího pøíkazu objektivity, když se obrátil na Fourth World Report Contributors Conference, vysílaèe CNN v Atlantì: Informaèní media dnes své informace jednoduše nereprodukují. Televise se stala souèástí událostí, o kterých podává zprávu! Mìní povahu a zpùsob podle toho, jak svìt na krise reaguje. Boutros-Ghali trefnì vylíèil rutinu a dùsledky z jugoslávské obèanské války: Rozèilení veøejnosti je tak intensivní, že bude podrývat práci Spojených národù. ( V èí zájmu je paralyzování akceschopnosti OSN intervenovat v obèanských válkách na Balkánì? - pozn. NN) V televisi mùže být problém zjednodušen nebo pøehánìn. Tolik generální sekretáø OSN Boutros Boutros-Ghali.

Tøi mìsíce pøedtím si nìkolik vysoce postavených úøedníkù Spojených národù v Bìlehradì, kteøí jsou v kritice normálnì velmi zdrženliví, mezi sebou vymìnilo informace, které jim byly žurnalisty svìøeny - a které si v následujících rozhovorech v Bìlehradì s redakèními korespondenty sami ovìøili. Tito korespondující žurnalisté referovali, jak redakce házejí pøi pokusech o objektivní informování novináøùm klacky pod nohy. Vypravovali o èláncích, které byly bez domluvy s nimi zmìnìny a v jistých pøípadech totálnì pøepracovány tak, aby byly pøizpùsobeny mínìní zaujaté žurnalistické smeèky, která vládne v západních zpravodajských kanceláøích (V èích službách tady vládne tato "novináøská smeèka" a v èí prospech? - pozn. NN).

Americký tisk se stal velmi zaujatým a Srbùm nepøátelským. S používanými informacemi zachází velmi selektivnì a jsou manipulovány, prohlásil jeden z úøedníkù Spojených národù. Zdejší reportéøi musí vybojovávat války s vlastními redakcemi. Jedna reportérka se z toho doslovnì skoro zbláznila a nakonec požádala o pøeložení.

Spolupracoval jsem dlouho v novinaøinì, ale takový nedostatek tiskové profesionality a morálky jsem ještì nikdy nezažil, øekl jiný. Obzvláštì v americkém tisku vládne neobyèejnì nepøátelský zpravodajský styl. - Rozšíøil se zde nìjaký druh nihilismu, pøipojil k tomu tøetí spolupracovník Spojených národù.

Byl jsem šokován, když mi pøíbuzný telefonicky pøeèetl mùj èlánek, pøiznal se v Bìlehradì americký korespondent. Mùj autorský podpis stál sice nahoøe, ale jinak jsem nemohl vùbec nic poznat. Jiný korespondent z Bìlehradu, kterého skupina amerických Srbù pøedtím vyzdvihla jako obzvláštì jednostranného, vypravoval, že se svou redakcí “New York Times” se pohádal, až koneènì øekli, že mohu psát, jak se vìci skuteènì odehrály. Dokonèil jsem svou zprávu a odevzdal ji. Potom, co ji pøeèetli, nechali ji zmizet.

Nedostateèné prameny.

V jugoslávské válce rovnìž zmizel pøíkaz profesionality - zachytit a zpracovat všechny okolnosti pøípadu ze všech stran a jít za ním až do konce - navzdory pøekážkám. Jedna britská novináøka si s hnìvem vzpomnìla, jak v kvìtnu 1992 dostala v Bìlehradì dùležitý typ. Více než tisíc srbských civilistù muži, ženy, dìti a mnoho starcù - z vesnic v okolí bosenskéhho mìsta Bradina na jihozápadì bylo muslimy a Chorvaty drženo v èásteènì znièeném železnièním tunelu u mìsta Konjiè v blízkosti Sarajeva. Moje redakce mi sdìlila, že se o tuto událost zajímá. Prohlásila jsem, že budu potøebovat tøi dny, abych se tam dostala,asi jeden den pro napsání zprávy a další tøi dny pro zpáteèní cestu. Tak mi øekli, že by to trvalo moc dlouho. Mìsíce pozdìji pracovala na jiné vìci v blízkosti Konjièe a podaøilo se ji zjistit podrobnosti o tehdejší události pøesto, že tehdejší srbští zajatci tam už mezitím nebyli. Zpráva byla v poøádku, jen byla nìkolik mìsícù zpoždìná. Pøesto jsem svou zprávu napsala, ale z dùvodù zpoždìní nebyla uveøejnìna právì na nejlepším místì.

Ke konci roku 1992 byla už vìtšina informaèních medií svou soustøedìnou pozorností na srbskou agresi a krutosti tak zmagnetisována, že mnozí nebyli schopni studovat nebo dále sledovat èetné episody hrùz a nepøátelství proti Srbùm v Chorvatsku a pozdìji v Bosnì-Hercegovinì.

Zpravodajská nerovnováha zaèala už v prùbìhu války v Chorvatsku. Navzdory pøetrvávajícím zprávám o zvìrstvech chorvatských vojákù a jednotek milic proti Srbùm, které byli pozdìji schopni nìkteøí bìlìhradští zpravodajové potvrdit, mluvilo se ve všech zprávách, které informovaly svìt, jen o srbských pøehmatech. O ostatních událostech nebyly zprávy podávány, nebo nebylo lehké dostat se do bezprostøední blízkosti onìch vesnic v Chorvatsku. A proklatì nebezpeèné to bylo také, sdìlil jeden bìlehradský korespondent. Reportéøi zùstali radìji ve svém doupìti v Sarajevu, Záhøebu nebo Bìlehradu a spolehli se na své sítì informátorù a venkovních kontaktù. Vìtšina vyslaných korespondentù nemluvila srbochorvatsky a pøekladatelé byli èasto místní žurnalité nebo osoby, se kterými byli ve styku a kteøí mìli nejen svou pevnou loajalitu, ale i jemný cit pro to, co chtìli slyšet a èíst postkomunistiètí censoøi “nových demokracií” v Záhøebu a Sarajevu. Tak se reportéøi zaèali spoléhat na agresivní mluvèí vlády - ministerstvo informací v Záhøebu dalo brzy k službám tucty anglicky plynnì mluvících publicistù a také bosenská vláda zmobilisovala tucty prùvodcù pro korespondenty západních informaèních medií. V tomto zápase bojujících stran o vyburcování pozornosti svìta a jeho získání na svou stranu žurnalisté nadnárodních masmedií vycítili, že požadovaná “story” leží v utrpení muslimù a Srbové a jejich tragedie se dostali do pozadí pozornosti v dùsledku sankcí Organisace Spojených Národù na nì uvalených a jejich vlastní srbské politiky, která se držela døívìjšího oficiálního komunistického pohrdání zahranièním zpravodajstvím.

Žurnalisté, kteøí pøišli do Bìlehradu jako noví - kde pøíslušelo ministerstvu informací právì pùl tuctu publicistù - tím byli v nevýhodì. Pøišli ze západních zemí, odkud byli zvyklí na péèi, spolupráci, pøístup a odpovìdi. Isolovaná a pranýøovaná bìlehradská vláda ale jejich naléhání jednoduše ignorovala. Jak se nìkteøí reportéøi v minulém únoru upøímnì pøiznali, psali tedy jednoduše co chtìli. Èasto v nepøátelském tónu. Když oficielní Bìlehrad potom èetl, co pøitom vzniklo, cítil se ve své domnìnce potvrzen a zùstal u své pasivní mediální politiky. Brzy se upevnily posice odporu na všech stranách. Pøesto bylo pozoruhodné - v protikladu ke kontrolovanému tisku v Záhøebu - jak vnitøní i zahranièní zpravodajství srbskou vládu až do poloviny 1993 ponižovalo. Možná, že by Bìlehrad mohl mnohé vyprávìt o sarajevském a záhøebském rámusu, který svou vytrvalostí, úsilím a hlasitostí získal západní posluchaèe. Ale když takové informace existovaly, zùstaly z dùvodù oficiální nedbalosti, internacionálních sankcí a nedostatku profesionality nevysloveny.

Pøed létem 1991 pracovala v Bìlehradu jen hrstka západních korespondentù. Obzvláštì v dùsledku dne 30. kvìtna 1992 proti Srbùm vyhlášených sankcí OSN se vìtšina spoleènì s novými korespondenty, kteøí pøijeli koncem roku 1991 a 1992, vystìhovala do Sarajeva nebo do Záhøebu, kde byly koncentrovány technické spojovací prostøedky se Západem. Je o to podivnìjší, že se koncem roku 1992 a 1993 Záhøeb etabloval jako komunikaèní a zpravodajské støedisko vzhledem k utlaèování vlastních informaèních medií, vèetnì znovuoživení zákona z komunistické doby, který každému pracovníku informaèních medií kritisujícímu vládu - domácímu i zahraniènímu - hrozí pìti lety vìzení.

Nepøekvapuje tedy, že za tìchto okolností se západní žurnalisté neodvážli pøevzít významné èlánky ze záhøebských pramenù nebo vypracovávat tvrdé zprávy, které mohly vrhat nepøíznivé svìtlo buï na osobnosti chorvatské vlády nebo “temné” stránky této “nové” balkánské demokracie, kde byly knihovny oèišovány od knih, jež neprokazovaly úctu oficiální politice. Nìkolik reportáží bylo sice udìláno, avšak zahranièní novináøi se radìji dívali jinam, když vláda novì klasifikovala požadavky pro chorvatské obèanské právo a vydala nové pokyny pro vyuèování náboženství ve veøejných školách. Bulváry a velká námìstí byly beze studu pøejmenovány po ustašovských fašistických hrdinech z II. svìtové války.

Chorvatský publicity-aparát.

Mezitím už znervoznìli do Bìlehradu pøidìlení novináøi a korespondenti, konfrontováni pøíchodem 60 000 srbských uprchlíkù z Chorvatska, kteøí podávali zprávy o hrùzách, pøi kterých vstávaly vlasy na hlavì a o znièení tuctù srbských vesnic. Témìø 100 ze 156 srbsko-orthodoxních kostelù v Chorvatsku bylo podle údajù bìlehradského patriarchátu srovnáno se zemí. (Pøed II. svìtovou válkou stálo v Chorvatsku více než 800 srbských kostelù.) Nedùvìra (kým asi naordinovaná? - pozn. NN) nadnárodních medií vùèi autentickým svìdectvím srbských uprchlíkù a srbských úøedníkù vytvoøila nepøekroèitelnou hranici pro uveøejòované informace o “koncentraèních táborech” se srbskými zajatci. S výjimkou tábora v Suhopolje, vybudovaného uprostøed 18 znièených srbských vesnic v okrese Grubišno Pole, o kterém byla zpráva uveøejnìna. Jiný tábor, jehož existence byla pozdìji potvrzena, se nalézal ve Stara Lipa, mezi troskami 24 srbských vesnic okresu Slavonska Požega, kde byli Srbové ze svých domù vyhnáni.

V lednu 1992 bylo již pozdì informovat o protisrbském pozadí války v Chorvatsku, vedené i proti neozbrojeným lidem, nebo tato válka mezitím už skonèila. V Bosnì se v té dobì chystala vypuknout další válka, navíc s ohromným množstvím dalších nových komplikací. Jen málokteøí rozumìli zamotaným, nesouvislým paktùm a protipaktùm, ve kterých bosenští Srbové a chorvatské vojenské síly napadaly bosenskou vládu a muslimské jednotky a pak jednoduše muslimové bojovali proti bosensko-chorvatským vojákùm

Když byla válka v Jugoslávii pøibližnì rok stará, rozeznal spisovatel Slavko Èuruvija pøíèinu desorientace svìtových medií, totiž negativní roli západních žurnalistù, kteøí mìli jen minimální schopnosti pravdivì a úplnì informovat o prokleté obèanské válce mezi jihoslovanskými kulturami a národnostmi. Nejvìtší nesnáze pro západoevropské politiky a komentátory, kteøí se zabývají situací v Jugoslávii je, že jejich nejvìtší èást skoro nic nevìdìla o zemi, jejíž krisí se zaèali zabývat, napsal “The European”. Nyní, když se celá situace vymkla z rukou, rozèilují se nad zmatkem a vlastní bezmocí nìco na tom pøes noc zmìnit.

“Otisky prstù” v této informaèní válce nadnárodních medií, kontrolovaných mezinárodním kapitálem, vedly na stopu propagandistických specialistù firem, zabývajících se Public Relation (formováním veøejného mínìní), mezi nimi nìkolika dynamických, finanènì vysoce vybavených firem Spojených státù a jejich zákazníkù ve státních ministerstvech USA pro informace. Washingstonské (!!!) PR-firmy Ruder Finn a Hill & Knowlton pracovaly za frontovými liniemi jako první agenti této informaèní války; odpalovaly mediální a politické salvy a shrabovaly statisíce, možná dokonce miliony dolarù, když zastupovaly znepøátelené republiky - mnohdy dvì souèasnì - v jugoslávské válce. Firma Hill & Knowlton, orientovaná na sbìr a vyhodnocování a prodej informací, mìla již léta své agentury v døívìjších spolkových jugoslávských republikách, dokonce ještì døíve, než se komunistická Jugoslávie rozložila. Firma Ruder Finn souèasnì zastupovala chorvatskou i bosenskou vládu a sice až do doby, kdy obì v polovinì roku 1993 vzaly do svých rukou provedení etnických èistek bosenských vesnic od obèanù vždy té druhé strany, nechala nakonec finanènì vyèerpané Chorvatsko padnout a dala se najmout výhradnì Bosnou s jejimi velkorysými dary z islámských zemí. Brzy potom dosáhla firma Ruder Finn významného strategického úspìchu, když pomohla svým bosensko - muslimským klientùm ovládnout konferenci o lidských právech ve Vídni v èervnu 1993, kde dokázala obratnou manipulací s informacemi prakticky pøevzít do své režie dvoutýdenní program této konference, který vyvrcholil v hlasování: Pomìrem hlasù 88 : 1 bylo vyjádøeno politování nad neschopností OSN ukonèit válku v Bosnì (!!!) [takový výsledek hlasování, vèetnì jeho významného psychologického aspektu, dùležitého pro získání domácího veøejného mínìní pro vojenský zásah v Jugoslávii, uvolnil ruce západním velmocem pro vojenské akce na Balkánì, tedy mimo území èlenských zemí NATO - pozn. NN] a požadováno zrušení zákazu dovozu zbraní do Bosny. (Je témìø nemožné uvìøit, že by tìchto výsledkù, vedoucích ve svých koneèných dùsledcích ke geopolitickým zmìnám evropského kontinentu, mohla dosáhnout jedna jediná, tøebas sebeschopnìjší, reklamní agentura, proti zájmùm rozhodujících velmocí této planety. Co za síly muselo stát za ní pozadí?!  - pozn. NN).

Obzvláštì na poèátku války v Chorvatsku bylo jen málo žurnalistù schopno jasnì rozeznat zmanipulovanou situaci a své zprávy správnì zformulovat. Mnoho nováèkù mezi balkánskými reportéry (!)   zprvu nemohlo dìlat nic jiného, než se poslušnì zúèastòovat nekoneèných tiskových konferencí organisovaných chorvatskými úøady. Steve Crawshaw uvedl ve “London Independent”: Jedno je jisté. Nikdo si nemùže stìžovat, že chorvatský publicity-aparát je ve vztahu k neprokázaným tvrzením pøespøíliš opatrný. Když nìkdo potøebuje pùsobivé informace, mùže mu Chorvatsko kdykoli prokázat službu... Chvílemi se zdá jakoby ministøi, kteøí se na konferencích objevují, žili v pohádkové zemi bohaté na øeènické umìní a neskuteèné události. “London Times” konstatovaly dne 18. listopadu 1991: Pøesnost byla první obìtí války v Jugoslávii a realita se halí stále více do husté mlhy...Zatímco pøibývají zoufalé snahy získat pro sebe srdce a ducha Evropy, stávají se tvrzení divoèejšími, dùkazy chatrnìjší Ale (vládou kontrolovaná) chorvatská informaèní media jsou pøesvìdèena, že se úøady v Londýnì a Washingtonu nechají donutit k oddanosti, proèež bez okolkù ustaviènì útoèí.

Není skoro pochyb, že práci informaèních medií v poli urèují reakce vydavatelù doma. Typická titulní povídka “Time” ze dne 15. bøezna 1993 zaèala úvodem: Agonie Jugoslavie pokraèuje i nadále novými bombami, masakry, znásilòováním a “etnickými èistkami” Každá z tìchto strašlivých událostí pobuøuje svìtové mínìní a tvùrci veøejného mínìní požadují konec barbarství.

Mnohem vzácnìjší byla prùhlednost ve vztahu k váleènému zpravodajství, jak se vyjádøil sedm mìsícù døíve Charles Lane v “Newsweek”: V souèasném rozhoøèení západních žurnalistù, politikù a volièù vìzí bezesporu prvek pøehánìní - a také pokrytectví. A možná dokonce nádech rasismu.

Dvì pochybné Pulitzerovy ceny.

Výborný pøíklad pøehánìní bylo podivuhodné vysvìtlení, které se objevilo v titulní zprávì 15. bøezna v “Time”. V tomto èlánku byla citována Sadaku Ogata, vysoká komsaøka OSN pro uprchlíky. Prohlásila ke èlenùm bezpeènostní rady OSN, že civilisté, ženy, dìti a staøí lidé jsou usmrcováni, obvykle tak, že se jim proøízne hrdlo. Paní Ogata øekla potom, že její informace pochází z nepotvrzených vysílání neidentifikovaných radiových vysílaèù ve východní Bosnì. Taková hlášení, rostoucí místní propagaèní prameny, jsou už èasto po pøíjezdu jednotek OSN potrestány jako lživé. Pøesto k tomu paní Ogata pøipojila: Je-li jen deset procent informace pravdivých, jsme svìdkové masakru. “Time” podle toho uzavøel: Ogata tedy nemá, stejnì jako jiní spolupracovníci OSN a zahranièní žurnalisté, o událostech žádné znalosti z prvé ruky.

“Time” také opakoval, že existuje 70 000 “zajatcù v zajateckých táborech”. To byla ozvìna pøehnané, nedoložené statistiky jedné mluvèí ministerstva zahranièí, jejíž chyby uveøejnila Associated Press a “New York Times” v lednu 1993. Jedna zamìstnankynì pøipustila, že se u èísla 70 000 jedná o pøeklep. Øekla, že korektní odhad State Departmentu èiní ménì než 7 000.

Ze samotných reportáží vychází, že bosenští Srbové byli ve vztahu k internacionálním inspekcím neobyèejnì kooperativní, zatímco bosenští muslimové a Chorvaté prohlídku jejich táborù buï odmítali nebo jí pøekáželi. - ale i tuto skuteènost skoro nevzala veøejnost na vìdomí.

TECHNOLOGIE PSYCHOLOGICKÉHO ZPRACOVÁVÁNÍ:  V prùbìhu tøímìsíèního studia zpravodajských reportáží zjistil Nikolaos Stavrous, profesor katedry pro mezinárodní vztahy na Howard universitì, “rušivý vzor v reportážích”. Projevil názor, že nejvìtší poèet zpráv je postaven na informacích “jedna paní povídala”, pøièemž není brán ohled na názory “druhé strany”!!! Devadesát procent reportáží pochází ze Sarajeva, ale jen pìt procent z Bìlehradu!!! Stavrous cituje ve své analýze POUŽÍVANÉ ETHNICKÉ STEREOTYPY, ve kterých jsou Srbové oznaèeni jako primitivní “pozùstatky Otomanské øíše” a jugoslávští armádní dùstojníci jako “orthodoxní komunistiètí generálové”. V reportážích jsou Srbové neustále jmenováni jako “východní”, “byzantinští” a “orthodoxní” - to vše je “opakovanì používáno v ponižujících souvislostech”. Chorvaté bývají, jak Stavrous øíká, popisováni jako “západní”, “nacionální”, “nejbohatší”, “pozápadnìní” a ve vývoji jejich “demokracie západního stylu” jako nejvíce vyvinutí, zatímco novinové fotografie zapomínají ukázat trpící nebo mrtvé Srby nebo znièené srbské kostely a vesnice.

Dvojitá Pulitzerova cena 1993 udìlená za internacionální zpravodajství, kterou si mezi sebou dìlí Roy Gutman z “Newsday” a korepondent “New York Times” John Burns, pozvedla do výše alespoò pár oboèí. Burns dostal své vyznamenání v prvé øadì za svùj více než sedmihodinový interviev se zajatým bosensko-srbským vojákem, Borislavem Herakem.

K Herakovu doznání mnohonásobného znásilnìní a vražd došlo za souhlasných pohledù jeho bosensko-muslimských drábù. Když byl ujištìn, že se nemusí jako zajatec obávat žádných násilností, naznaèil Herak také, že tehdejší velící generál ochranných jednotek OSN (Unprofor), Lewis MacKenzie, znásilnil øadu mladých muslimských žen.

Navzdory choulostivé povaze této dlouhé zprávy o doznání - beze zmínky o podivných obvinìních generála MacKenzie - byla tato dne 26. listopadu 1992 urèena zpravodajskou kanceláøí “New York Times” ke zveøejnìní ve velkých nedìlních novinách, bez nadìje na možnost protestu nebo vyvrácení. Oficielní místa v Bìlehradu vyjádøily vážné pochybnosti o Herakovì duševní pøíèetnosti, ale bìhem jeho procesu byla tato otázka ignorována a státní návladní nedoložili Herakovo pùvodní SEDMIHODINOVÉ doznání témìø žádnými dalšími dùkazy.

V následujícím inzerátu kvìtnového vydání 1993 “American Journalism Review” použily “Times” pro ocenìní Burnsovy práce podivná slova. Psal o znièení významného evropského mìsta a o oloupení obèanù Sarajeva. Zatímco se tyto události se odehrávaly, odkryl je pro ostatní svìt. Jak bylo možné se doèíst ve “Washington Post”, tato zpráva o Herakovi “všechny (ve znalecké porotì Pulitzerovy ceny) ohromila”.

Jedna z prvních zpráv Burnse po jeho návratu do Sarajeva v èervenci 1993 obsahovala poukaz na povìstný “masakr ve frontì na chléb” z pøedchozího roku, který byl muslimy použit k nátlaku na radu bezpeènosti OSN s ohledem na hlasování o sankcích proti Srbùm. Rok pozdìji nìkteøí spolupracovníci OSN otevøenì doznali, že muslimové - a ne bosenští Srbové - zapálili tøaskaviny, které zabily 22 civilistù pøed pekárnou v Sarajevu, ale Burns a “Times” stále opakovali tvrzení, že tragedii zavinil srbský minomet. Je ironií, že se právì tato Burnsova zpráva z 5. èervence koncentrovala na bosenské policejní milice v Sarajevu, které pomocí minometù ostøelovaly blízké bosenské vojenské jednotky.

Také Roy Gutmanùv, Pulitzerovou cenou ohodnocený šlágr ze srpna 1992 o dvou srbských “vyhlazovacích táborech” otevøel øadu otázek. Gutman sestavil své informace - a je nutno k jeho cti øíci, že to doznal - podle výpovìdí údajnì bývalých zajatcù, kteøí pøežili své zajetí v táborech Manjaca a Trnopolje. Ale, jak zdùraznila britská novináøka Joan Phillips: Stories z vyhlazovacích táborù mají velmi chatrné podklady. Spoèívají na malém poètu zpráv od osob, které údajnì pøežily. Opírají se o povìsti a povìsti o povìstech. Punc hodnovìrnosti jim propùjèují spekulace a dohady oficielních míst. Gutman není lháø. Nezkoušel zatajit skuteènost, že jsou jeho zprávy jen skrovnì doloženy.

Do tohoto scénáøe také zapadá, jak Phillipsová poznamenala, že Gutmanova výhrada byla umístìna témìø na konci èlánku. Vždy celý svìt hlavnì na základì tìchto stories uvìøil, že Srbové nedrželi muslimy jen jako zajatce, ale že udržovali v Bosnì vyhlazovací tábory.  Phillipsová upozornila také na Gutmanovu návštìvu na místì masakru 17 Srbù v blízkosti Banja Luka v záøí 1992, o kterém však svìt informoval teprve 13. prosince 92 - tedy o tøi mìsíce pozdìji!!! V intervievu uveøejnìném v “American Journalism Review” z èervence 1993 prohlásil potom Gutman, že nechal ve svém zpravodajství pøísnou objektivitu padnout, aby donutil vlády k èinnosti. (Možná, že vlády po nìm víc už chtít ani nemohly - pozn. NN)

Celá reakce informaèních medií na thema krutostí vùèi Srbùm vyslovuje znepokojivou otázku: Proè tisk ukázal tak malý zájem na srbských tvrzeních o vyhlazovacích táborech, ve kterých byli drženi jejich vlastní lidé? Dokumenty, které byly pøedloženy Evropskému parlamentu a OSN obsahovaly strašlivá obvinìní:

+ Koncem bøezna 1992 - V Breza zajaté Srbky byly muslimy znásilnìny a potom zavraždìny; jejich mrtvoly byly pozdìji zpopelnìny.

+ 27. kvìtna 1992 - Zajatci ženského pohlaví z Bradina byly dopraveny do tábora v Celebici a tam opìtovnì znásilòovány.

+ 26. èervence 1992 - Jeden z Goražde uprchlý zajatec informoval, že muslimové donutili srbské otce znásilnit jejich vlastní dcery pøedtím, než je oba zavraždili.

+ 27. srpna 1992 - Místopøísežné prohlášení dr. Olgy Draško, bývalé zajatkynì v táboøe ustašovcù v Dretelj, líèilo znásilòování a mrzaèení žen, vèetnì jí samé bìhem jejího tøímìsíèního zajetí.

+ Listopad 1992 - Skupina z Tuzly propuštìných srbských žen podala žádost na pozdní pøerušení tìhotenství potom, co byly v prùbìhu jejich delšího zajetí muslimy opìtovnì znásilòovány.

+ 10. prosinec 1992 - V Bìlehradu informoval srbsko-othodoxní patriarcha Pavle èleny švýcarského parlamentu a zástupce evropských ekumenických hnutí o dokumentovaném opìtovném znásilòování 800 srbských žen ve 20 muslimských a chorvatských táborech.

Patriarcha citoval také èásti zprávy Státního centra pro vyšetøování váleèných zloèinù (Srbská republika Bosna-Hercegovina) z 2. srpna 1992. Tato zpráva byla pøipravena pro shromáždìní OSN v listopadu 1992 a oznaèovala místa v Sarajevu, Tuzle, Bugojno, Konjiè, Bihaè a Slavonski Brod, kde byly podle udání srbské ženy zadržovány a chorvatskými a muslimskými vojáky znásilòovány.

Rovnìž nepovšimnuto zùstalo pøedání dlouhé zprávy (S/24991) Bezpeènostní rady OSN do rukou Valného shromáždìní OSN. Zpráva obsahuje nìkolik pod pøísahou provedených výpovìdí srbských znásilnìných obìtí ze shora uvedené listiny. Nikdo z OSN nevysvìtlil, proè byla až od 5. ledna 1993 pøístupná veøejnosti pøesto, že to byla dosud jediná internacionální agenturou vypracovaná zpráva, která obsahovala svìdecké výpovìdi obìtí znásilnìní. Zatímco tato zpráva nalezla v OSN pouze nepatrné rozšíøení, koncentrovaly se zpravodajské agentury na nedokumentovaná tvrzení bosenských vládních úøedníkù, že srbští vojáci se dopustili ne ménì než 60 000 znásilnìní na muslimských ženách.

Od zaèátku bosenské války v dubnu 1992 až do listopadu téhož roku uprchly tisíce Chorvatek do Chorvatska a do jiných zemí. Tam se v rozsáhlých rozmluvách nepodaøilo odhalit pravdivost tvrzení o “systematickém znásilòování”. Potom, koncem listopadu a zaèátkem prosince byl svìt pojednou zaplaven zprávami o znásilòování muslimských žen. Báchorky vycházely z ministerstev informací Chorvatska a Bosny-Hercegoviny.

Kolik znásilnìní?

Delegace Evropského spoleèenství pod vedením Dame Anne Warburtonové provedla bìhem dvou krátkých návštìv regionu v prosinci 1992 a lednu 1993 svá vlastní šetøení. Informovala, že byl v prvé øadì navštíven Záhøeb, ale jen v malé míøe byl dosažen pøístup k údajným muslimským obìtem nebo uprchlickým táborùm, ve kterých se údajnì obìti nacházely. Pøestože nechtìla blíže jmenovat pramen “ nejoddùvodnìnìjších odhadù, který byl na misi vznesen”, rozhodla se skupina Warburtonové akceptovat a dále postoupit “poèet obìtí asi pøibližnì 20 000” .

Vyšetøovací komise OSN pro lidská práva však pøedložila krátce nato snížený odhad. Její vyšetøovatelé navštívili mezi 12. až 23. lednem 1993 Bosnu, Chorvatsko a Srbsko. V jejich zprávì z 10. února se komise zdržela oficielního odhadu, podotkla ale èíslo 2 400 obìtí. Tento odhad vycházel ze 119 dokumentovaných pøípadù. Zpráva došla k závìru, že muslimky, Chorvatky a Srbky byly znásilòovány, pøièemž muslimek byl nejvìtší poèet.

Koneènì provedl výbor Evropského spoleèenství pro práva žen ve dnech 17. a 18. února hearings týkající se vyšetøování Warburtonské delegace a odmítl nakonec odhadnuté èíslo 20 000 znásilnìných muslimských obìtí na základì chybìjících dokumentovaných dùkazù a svìdeckých výpovìdí. Pøi tomto hearing vypovìdìl pøedseda komise OSN pro váleèné zloèiny, Frits Kalshoven, že až dosud shromáždìné údaje jsou jako prùkazní materiál pro soud nedostateèné. Také zástupci vysokého komisaøe OSN pro uprchlíky shledali, že nemùže být nalezen dostatek nezávislého prùkazního materiálu, zatímco Amnesty International a Internacionální komitét Èerveného køíže souhlasnì prohlásili, že všechny strany se dopustily krutostí a znásilòování.

Malé množství porodù jako následkù znásilòování odporuje rovnìž jasnì tvrzením o celých vlnách sytematickým znásilòováním zpùsobených tìhotenství, které jsou údajnì v bosenských nemocnicích ošetøovány a o kterých informují bosenská vládní místa a západní žurnalisté.

Všeobecnì chybìjící zpracování povìstí o znásilòování stojí v silném kontrastu k osamìlé zprávì francouzského žurnalisty Jérome Bony, který líèil 4. února 1993 ve francouzském televizním programu svoji cestu do Tuzly, která je v celém svìtì známa svou vysokou koncentrací znásilnìných muslimských obìtí.

Když jsem byl 50 kilometrù vzdálen od Tuzly, bylo mi øeèeno: “Jdìte do prostoru støedních škol v Tuzle, tam je 4 000 znásilnìných žen.” Na 20 kilometrech kleslo toto èíslo na 400. Na 10 kilometrech jich zùstalo ještì 40. A když jsem byl na místì, našel jsem právì ètyøi ženy, které byly pøipraveny uèinit výpovìï.

Na vrcholu kampanì znásilòovací story dosáhla lehkovìrnost medií úplnì nového niveau. V polovinì února 1993 uvádìl Associated Press, toliko na základì bosenských vládních pramenù, o údajném kanibalismu mezi vyhladovìlými muslimy ve východní Bosnì. Zpráva byla okamžitì ve Spojených státech hodna tuèných titulkù v novinách Málo až úplnì žádná pozornost byla proti tomu vìnována následujícímu prudkému dementi spolupracovníkù OSN v Bosnì, kteøí spìchali k údajnì hladem umírajícím vesnièanùm a našli je ještì v držení dobytka a drùbeže.

.V jejich snahách, vynutit si na veøejnosti souhlas s vojenskou intervenci Západu, media zanedbala trestuhodnì také sdìlení dùležitých podrobností o 17tihodinové debatì v minulém kvìtnu, která vedla k odmítnutí Vance-Owenova plánu parlamentem bosenských Srbù. Ne ménì než 50 zpráv bylo pøedáno zpravodajským kanceláøím Associated Press a “New York Times” v osmnácti hodinách po závìreèném hlasování parlamentu, ale jen jediný z nich se pokusil o minimální popis vlastní debaty. Tak se nikdy západní ètenáøi nedozvìdìli, proè se bosenští Srbové plánu tak prudce vzpírali.

Jejich námitky byly mezi jiným:

+ Plánem pøedpokládaná tenká pupeèní šòùra mezi Srbskem a Srby obydlenými územími, které hranièila s Chorvatskem a ležela uvnitø Bosny, nebyla žádným trvanlivým, dlouhodobým øešením.

+ Okolo 460 000 bosenských Srbù by žilo podle toho v muslimských provinciích a 160 000 bosenských Srbù by mìlo svou domovinu v chorvatských provinciích.

+ Z identifikovaných majetkových hodnot ve výši 31,4 miliard dolarù v Bosnì-Hercegovinì, pøidìlil Vance-Owenùv plán 18 miliard muslimùm, 7,3 miliard Chorvatùm a 6,1 miliard Srbùm.

+ Žádné ze známých ložisek bauxitu, olova, zinku, soli nebo železné rudy nemìlo být dáno bosenským Srbùm.

+ Ze 3 900 Megawatù elektrické výrobní kapacity by byli muslimové dostali 1 765 Megawattù, Chorvaté 1 220 Megawattù a Srbové 905. (Všech deset vodních elektráren by ve své podstatì podléhalo bosenským Chorvatùm.)

+ Z celkových 920 kilometrù železnièních linií by vedlo 500 muslimskými provinciemi, 260 chorvatskými územími a 160 uzemím ovládaným Srby.

+ Jen právì 200 z 1200 kilometrù vybudovaných silnic by leželo uvnitø srbsko-bosenské pravomoci.

+ Bosenští Srbové by se museli vzdát nebo jinak ztratit témìø 24 % pùdy, kterou vlastnili øadu generací .

Nièení Sarajeva - nejhoršímu ojedinìlému zloèinu v Evropì od doby Osvìtimi - je možno ne bez pohnutí pøihlížet noc co noc v televizi, napsal Robert Fox z “London Daily Telegraph”. To byl všeobecný dojem. Ale jiná strana tìchto událostí by si zaloužila více pozornosti.

Již v èervenci 1992 prohlásili vysocí západní diplomaté, že bosensko-muslimská vojenská moc v Sarajevu opìtovnì provokuje srbské ostøelování mìsta, aby byl vyvolán zásah Západu. Ale sotva jediná reportáž ze Sarajeva si vzala za námahu zachytit, že téméø každodenní dìlostøelecká uzavírací palba nevychází vždy jen od bosenských Srbù, kteøí èasto, jak oficiální místa opìtovnì prohlašovala,  jen muslimskou palbu na srbské cíle a sousední obce opìtovali. Bez tohoto rozlišení  reportáže vyvolávaly domnìnku, že “obležení Sarajeva” jde pouze na úèet samotných Srbù. Také pozorovatelé OSN byli tak umístìni, že museli pøevážnì odkrývat srbské dìlostøelecké akce, zatímco bylo dosti èasto možné pozorovat, že nesrbská palba byla témìø stejnì intensivní.

Nemocnice Kosevo v Sarajevu byla oblíbeným pozadím pro televizní žurnalisty Když byl granátovou palbou pøerušen pøívod vody, bylo pro televizní žurnalisty dìní v porodnici sarajevské nemocnice Kosevo událostí, která všechno ostatní zatlaèila do pozadí, když dychtivì èekali na první porod bez vody. Sotva mìly prvé zábìry, západní filmové teamy zabalily své kamery a vrátily se zpìt do blízkého “Holiday Inn”, kde byl bohatý dostatek horké vody. V žádné zprávì nebyla zmínka, že museli pøi opouštìní nemocnice dát pozor, aby neklopýtli pøes zamaskované bosenské vojenské dìlostøelecké stanovištì, které nebylo nikdy oznaèeno jako pravdìpodobný dùvod øídkého srbského ostøelování nemocnice.

Nedbalost žurnalistické smeèky.

Nespoèet nových zpráv témìø nevìnuje pozornost hlášením spolupracovníkù OSN, že bosensko-muslimské jednotky zaèaly èasto samy ostøelovat nejen srbská sousední místa, nýbrž také muslimské ètvrti mìsta. Dne 23. bøezna 1993 líèil na pøíklad major Pepe Gallegos, pøíslušník jednotek Unprofor pøestøelku pøedchozího dne: Bylo napoèítáno 341 dopadù støel - 133 srbských - a 208 z bosenské strany, pøièemž 82 dìlostøeleckých salv, 29 minometných a 22 tankových salv zasáhlo Srby a 15 dìlostøeleckých, 73 minometných a 20 tankových salv Bosòáky.

Bylo øídkou výjimkou z obvyklé jednostrannosti informaèních medií, když dne 22. èervence 1992 citoval “Guardian” reakci velitele jednotek OSN MacKenzie na útoky proti civilním cílùm v Sarajevu: Minomety jsou v palebném postavení vedle nemocnice, dìla vedle škol, minomety a jiné zbranì jsou transportovány v ambulancích. Ještì nikdy jsem nevidìl takové zneužívání Èerveného køíže na obou stranách.

Francouzký generál Philippe Morillon dal po svém vystøídání jako velitel Unproforu koncem èervna 1993 vinu dùraznì bosensko-muslimské vládì, že se nepodaøilo ukonèit obležení Sarajeva. V intervievu s pražským deníkem “Lidové noviny” øekl Morillon, že bosenská vláda potøebuje Sarajevo jako ohnisko pro udržení svìtových sympatií a opìtovnì odmítala nechat pomocí Unproforu dosáhout pøímìøí.

Po všech tìchto nedbalostech (???) žurnalistické smeèky, které až dodnes zkreslily obraz jugoslávské obèanské války, by bylo dobøe, kdyby se informaèní media podívaly do vlastního zrcadla a zamyslely se nad svými pochybnými výkony. Jednou zjistí historikové nebo oficielní internacionální šetøení pravou vinu všech spoluhráèù v jugoslávské tragedii. Ale jeden z tìchto aktérù je samotný tisk. V Bosnì, kde mìly dùležité vlády jen málo nezávislých zpravodajských pramenù a kde stav internacionálního veøejného mínìní hrál klíèovou roli (!!!), mohlo být pro vývoj situace rozhodující, kdyby zpravodajská media informovala svìt preciznì a profesionálnì. Místo toho bude nápis na hrobì objektivního a poctivého zpravodajství v jugoslávské válce pravdìpodobnì tak cynicky zkoncipován jako vnitøní memorandum z 19. dubna 1993, které poslal jeden karikaturista redaktorùm svého syndikátu, pøíslušných pro titulní stranu listu: Byl jsem dnes požádán o karikaturu k rozsudku v pøípadu Rodney-King, kterou jsem mìl dnes odpoledne faxem odeslat. Vzhledem k rasistické a právní komplexnosti pøípadu jsme se však rozhodli, že je lépe se takovému thematu v nekompromisní øeèi karikatury vyhnout. Pošlu místo toho karikaturu o válce v Bosnì.

======================================================================

Vìci špatnì pojmenovat

Témìø souèasnì se znepokojujícím èlánkem Petra Brockse, pojednávajícím o roli na jedno oko slepých internacionálních mediích v bývalé Jugoslávii, uveøejnil francouzský televizní žurnalista Jacques Merlino, zástupce šéfredaktora televizního vysílaèe France 2 knihu (Jacques Merlino: Les vérités Yougoslaves ne sont pas toutes bonnes a utre. L´information spectacle), ve které rovnìž zkouší zjistit pøíèiny zkreslujícího a jednostranného zpravodajství v Bosnì.

Jako muž televize analyzuje Merlino svými odbornými znalostmi a dùvtipem obzvláštì nápadné selhání televizních medií. Denní zprávy všech vysílaèù tohoto svìta pracují pomocí úèinných a aktuálních obrazù. Avšak válka v Bosnì byla v západní Evropì zpozorována teprve tehdy, když o ní zaèalo informovat televizní zpravodajství. A prùbìžné aktuelní zpravodajství poèalo teprve v èervenci 1992, když EBU (European Broadcasting Union) otevøela v Sarajevu kanceláø, která reportérùm umožnila téhož dne sestøíhat jejich zprávy a pomocí satelitního pøenosu odeslat ještì do veèerního vysílání. Tito, nyní ve velkém množství pøicestovalí žurnalisté, nezažili nejen poèátek nepøátelství, ale ani nejvirtulentnìjší fázi války (v kvìtnu a èervnu 1992). V srbskými jednotkami obklíèeném a ostøelovaném Sarajevu sdíleli reportéøi nebezpeèí obyvatelù, vidìli jeho nouzi a utrpení, byli svìdky strašlivého pustošení, které pøipravilo nemilosrdné srbské ostøelování. Pøirozenì se zpravodajci pøiklonili na stranu obdivuhodnì stateèného, trpícího, etnicky smíšeného obyvatelstva Sarajeva. Pøirozenì vysílali redaktoøi ze studií veèerních zpráv dramatické obrazy bombardovaného Sarajeva a jeho následky pro obyvatelstvo. Televizní posluchaè mohl dospìt jen k jedinému závìru: Zlosynové jsou Srbové!

Dojem o výhradní srbské vinì na válce byl zesílen v srpnu 1992, když svìtem probìhly obrazy vyhublých zajatcù srbských koncentraèních táborù. Informaèní media referovala o “vyhlazovacích táborech” a srovnávala je s Osvìtimí. Pozdìji se ukázalo, že také Chorvati a muslimové zadržovali v táborech civilní a vojenské zajatce. Ale chybìly obrazy tìchto táborù!!!

Co potom svìtovou veøejnost definitivnì pøesvìdèilo o bezedné špatnosti Srbù, byly zprávy o “systematickém masovém znásilòování”, který byly v lednu 1993 pøevzaty velkými internacionálními publikacemi. Tak uvádìly na pøíklad titulky “Paris Match” - “60 000 žen z Bosny bylo Srby znásilnìno”. Merlino odhaluje ve své knize, že zprávy o masovém znásilòování mají svùj pùvod v propagaèních materiálech, které byly bosenskými vládními instancemi ze Záhøebu naivním (???) žurnalistùm podstrèeny. Srovnává potom novinové èlánky s informacemi IKRK a rùzných vyšetøovacích komisí, obzvláštì zprávu, kterou vyhotovil Tadeusz Mazowiecki pro OSN a dochází k závìru, že je poèet absolutnì prokázaných znásilnìní omezen èíslem padesát. Vše ostatní jsou spekulace postavené na pochybných výpoètech. Jak to, ptá se Merlina, že nikdo neslyšel o zprávì devíti žurnalistù jeho vlastního vysílaèe France 2, kteøí mezi èervencem a prosincem 1992 procestovali Bosnu a Chorvatsko a nenašli ani nejmenší známky znásilòování, které bylo tenkrát údajnì Srby používáno jako prostøedek vedení války...

Jacques Merlino se nezabývá ve své knize nìmeckými informaèními medii, které ve svém celku ještì intensivnìji stály jednostrannì proti Srbùm a které èasto ještì nedbaleji zacházely s pravdou než francouzké, americké a anglické noviny a televizní vysílaèe. Kdyby to byl býval udìlal, byl by nalezl, že úplnì prvé senzaèní èlánky o masovém znásilòování pocházely z pera nezávislé novináøky Alexandry Stiglmayerové, které byly otištìny již na podzim 1992 v Allgemeinen Deutschen Sonntagsblatt a ve Weltwoche. Nedbalost, se kterou tisk nakládal s pøípadem masového znásilòování, píše Merlino, nechá jednomu bìhat mráz po zádech. Má pravdu. Také my, ve švýcarské redakci Weltwoche, jsme vždy všechny informace nepøezkoušeli s potøebnou peèlivostí. “Mal nommer les choses, c´est ajouter au malheur du monde”, píše Albert Camus. (Když se vìci špatnì pojmenují, pøispívá to k utrpení na svìtì). Tato vìta, kterou Merlino uvádí jako motto své knihy, si musíme i my napsat do památníku.

                                                                                           Autor: Hanspeter Born (Weltwoche)

======================================================================

Nìmecká novináøka Mira Behamová ve své knize shrnuje: Pravda o válce se zjistí teprve až když je po ní, totiž tehdy, když propagaèní aparát pøestane pracovat a politické a vojenské cíle jsou dosaženy.  Zdá se, že media a veøejnost mlèky akceptují, co anglický spisovatel Arthur Ponsoby pøed více než pùl stoletím následovnì formuloval: “V dobách války je zanedbání lhaní nedbalostí, pochybování o lži provinìním a vyhlášení pravdy zloèinem.”

Ve skuteènosti ale mùže pravda zloèinùm zabránit. Bìhem “Hearings before the House International Relations Committee dne 1. ledna 1995 (Congressional Record, Washington D. C., GPO, 1995) prohlásil ministr zahranièních vìci USA James Baker, že nejen Nìmecko hrálo urèující roli pøi eskalaci války na Balkánì, nýbrž také zdùraznil, že politika Slovincù a Chorvatù vyvolala v bývalé Jugoslávii obèanskou válku.

Ve své práci, ve které vyšetøoval “Der Jugoslawien-Konflikt: friedenswissenschaftliche Interventionen” (Institut für Internationale Politik, Berlin, Arbeitspapier 023 z øíjna 1993) cituje Michael Kalman další zahranièní politiky a vysoce postavené diplomaty, jako na pøíklad bývalého francouzského ministra zahranièí Dumase nebo holandského zvláštního povìøence Henry Wynaendtse, kteøí nìmeckou politiku uznání (Slovinska a Chorvatska) silnì kritizovali. Také bývalí nìmeètí vyslanci v Jugoslávii, jako Horst Grabert a Hansjörg Eiff, nebo (bývalý) poradce ministerstva zahranièních vìcí a Genschera, Jens Reuter ze Südosteuropa-Institutu v Mnichovì a švýcarský specialista pro státní právo Thomas Fleiner oznaèili (v rozmluvách s autorkou Mira Behamovou) “politiku uznání” již od poèátku jako tìžkou chybu.

Podobnì pøipomnìl v lednu 1995 Andreas Zumach, nezávislý korespondent pro internacionální záležitosti a vìci OSN v Ženevì, rozmìry nìmecké zahranièní politiky, které by mìly zneklidòovat: “Mezitím leží (...) k disposici informace, které poukazují na dlouhodobou strategii. Podle nich usilovala Nìmecká zpravodajská služba (BND - Bundesnachrichtendienst) ve spolupráci s chorvatskou tajnou službou nejménì od osmdesátých let systematicky o zostøení konfliktù mezi Záhøebem a Bìlehradem. Èásteènì za využití kanálù a osob, které svou roli hrály už ve spolupráci nacistù a fašistické Ustaši a se kterými udržovala BND intensivní spojení (Obdoba akce Gestapa VAMPIR, probihajici od let 1944 - 45 na územi protektorátu Èechy a Morava a bezpochyby i na ostatnich územich okupovane Evropy tìsnì pøed jejich vyklizením nacistickými jednotkami !!! - pozn. NN). Kromì toho existují poukazy na mohutné dodávky zbraní v osmdesátých letech z nìmeckých zdrojù urèené pøíjemcùm v Chorvatsku. Zùstává otevøena pouze otázka, zdali se aktivity BND a dodávky zbraní dìly s vìdomím a podporou bonnské vlády. Koneckoncù v té dobì (shodou okolností?) naléhal tehdejší nìmecký ministr zahranièních vìcí Genscher v telefonátech s chorvatským prezidentem Tudjmanem (které byly odposlechnuty americkou zpravodajskou službou) nìkolikrát na vyhlášení nezávislosti Chorvatska! (Andreas Zumach, “Die internationale Politik in Südeuropa hat versagt”, V: Bosnien-Herzegovina, Die Chancen einer gerechten Lösung. Frieden und Abrüstung, Leden 1995, str. 53).

Dne 25. èervna 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko svoji nezávislost, což vedlo definitivnì k vypuknutí ozbrojeného konfliktu.

V èervnu 1995 vyšla kniha, která Zumachovy náznaky nejen potvrzuje, nýbrž detailnì rozpracovává a mohla by nabídnout látku a konkrétní dùkazy pro politický skandál. Erich Schmidt-Eenboom, vedoucí výzkumného ústavu pro mírovou politiku ve Weilheimu a expert na poli vývozu zbraní a zpravodajských služeb, objasòuje v politické bibliografii úøadujícího nìmeckého ministra zahranièí Klause Kinkela (pøed tím po dobu 10 let šéfa Nìmecké zpravodajské služby!!!) pod titulem “Der Schattenkrieger. Klaus Kinkel und der BND”(vyd. Düsseldorf, 1995), že nìmecká zpravodajská služba zintensivnila koncem sedmdesátých let pod záštitou svého tehdejšího šéfa Kinkela svou èinnost v bývalé Jugoslávii: “V této dobì nabylo partnerství chorvatských secesionistù a BND pevných forem. Od tohoto okamžiku, bezprostøednì pøed smrtí Tita, byla v Záhøebu èinìna všechna rozhodnutí ve strategických a personálních otázkách jen po dohodì mezi Krajacicovým centrem (jedné z nejvlivnìjších chorvatských osobností v politice bývalé Jugoslávie, M. B.) s pøíslušnými oddìleními BND a reprezentanty Ustaši (...). Nìmecká zpravodajská služba se tenkrát stala aktivním tvùrcem balkánské politiky.”

Novináøka Mira Behamová pokraèuje: “Na takové a podobné informace nejsou v Nìmecku vidìt žádné pozorovatelné reakce, ani v informaèních mediích, ani v politice... Spoleèná nìmecko-chorvatská fašistická minulost je pro nìmeckou veøejnost tabu. Profesor Carletonské university v kanadské Ottavì Carl Gustav Jacobsen (Archiv Independent Committee on War Crimes in the Balkans, Ottawa, Kanada) k tomu podotkl, že “dìravá historická pamì také nenechala nìmeckou veøejnost vykøiknout, když byla roku 1990 v nacionálnì probuzeném Chorvatsku vztyèen šachovitý erb, stará vlajka Ustaši, která má pro Srby stejný symbolický význam jako pro židy “hakenkreuz”, pøièemž byla souèasnì vyškrtnuta z nové chorvatské ústavy srbská menšina...K prvému velkému kongresu Tudjmanovy strany HDZ (Hrvatska Bratska Zajednica - Chorvatské bratrstvo) byla pozváno sto emigrantù, váleèných zloèincù z doby Ustaše,...jako platidlo byla opìt zavedena “kuna”, z bývalého koncentraèního tábora Jasenovac byly (po znovuobsazení v létì 1995) odstranìny všechny stopy upomínající na obìti fašismu, vèetnì rehabilitace posledního velitele tohoto tábora, Dinko Sakice. Chorvatské emigrantské organisace podporovaly snahy secesionistù i ve Spojených státech. Podle údajù londýnského èasopisu “Defense & Foreign Affairs” pøevedly 50 milionù dolarù jako “dary” èlenùm amerického Kongresu. Žaloba Chorvatù ve snaze zabránit tomuto tvrzení byla podle výpovìdi šéfredaktora tohoto londýnského èasopisu Gregora Copleye bezúspìšná.

Spojené státy uznaly 7. dubna 1992 nezávislý stát Chorvatsko.

Bernard M. Luketich, pøedseda HBZ se sídlem v USA, jež je se 100 000 èleny nejvìtším sdružením zahranièních Chorvatù na svìtì, prohlásil v jednom interviev se záhøebskými novinami “Vecernji list” 7. èervna 1993 (èlánek “Clinton nije ispunio obecanja”), že je HBZ nespokojená s vládou Clintona, která nedodržela své sliby dané Chorvatsku a Bosnì-Hercegovinì. Koneckoncù podporovala HBZ ve volbách svou jedineènou kampaní Bill Clintona, který Luketiche oznaèil jako “našeho pøítele”: “To je poprvé v historii, že jsme všechny chorvatské síly a proudy zorganisovali pro podporu zvolení prezidentského kandidáta ve Spojených státech. Byli jsme vždy nepolitickou organisací, nemíchali jsme se nikdy do politiky, ale právì kvùli situaci v naší chorvatské vlasti jsme pokládali za nutné, aby HBZ vystoupila na veøejnost a podporovala volbu nového prezidenta (PROÈ PRÁVÌ CLINTONA?!!! PROÈ NE REPUBLIKÁNY?). Byli jsme toho mínìní, že se potom postoj vùèi Chorvatsku zmìní (NA ZÁKLADÌ JAKÝCH SKUTEÈNOSTÍ BY K TOMU MÌLO DOJÍT?!). V interviev dále Luketich prohlásil, že se chorvatské organisace v USA poprvé v historii spojily v lobby, která má ve Washingtonu zastupovat chorvatské zájmy...

Zaèátkem srpna 1995 se chorvatské armádì podaøilo bleskovou válkou znovudobýt chorvatskými Srby drženou Krajinu. Jak se zmínil jeden z redaktorù vojenského èasopisu “Jane´s Defense Weekly”, byli to ameriètí dùstojníci, kteøí navrhli plány pro toto historické tažení a které, podle údajù prostøedníka Evropské unie Carl Bildta, naplnilo skutkovou podstatu “etnické èistky”, nejvìtší od poèátku balkánských válek, která bìhem ètyø dní udìlala z 200 000 až 250 000 Srbù bezdomovce! (Charles Krauthammer, “Ethnic Cleansing That´s Convenient”. V: “The Washington Post” z 11. srpna 1995; Julian Borger, “EU report accuses Croatia of atrocities against rebel Serbs”, V: “The Guardian” z 30. záøí 1995).

Za masivního amerického tlaku v listopadu 1995 podepsané smlouvy z Daytonu nechaly koneènì Chorvaty z konfliktu vyjít jako jednoznaèné a jediné vítìze. Potom, co více než 70 % srbských domù v Krajinì bylo chorvatskými vojáky vypáleno a mnoho, povìtšinì starých lidí, kteøí zùstali ve svých domovech, povraždìno, vyøídilo se v Daytonu dohodnuté “právo na návrat uprchlíkù” pro tuto èást Balkánu samo od sebe.

Americké angažmá v bývalé Jugoslávii mìlo hodnì dùvodù, vnitropolitických i celosvìtových. Potvrzení USA jako úspìšné vedoucí supervelmoci - nebo vlastnì: jediné v rámci nového svìtového poøádku - pøinese doma množství politických sympatií, a zvláštì mnoho potom, když se hlavní konkurenti Evropa,  Rusko a zejména OSN ukáží pro “vedení slabí”. Odhodlanost americké vlády, energicky dosáhnout na Balkánu poøádek, vychází, takto vidìno, z kalkulované politické strategie. Bylo by proto pøehnané tvrdit, že by jenom nìkolik PR-agentur a patriotických spolkù urèovalo politiku Spojených státù. Je ale pøíznaèné, že ukázaly smìr kursu. (Komu ovšem ukázali smìr takového kursu?!  Vládám nebo nám? Zbývá tedy nejdùležitìjší otázka, kdo koho øídil. Agentury na tvorbu veøejného mínìní vládu USA nebo vláda USA agentury na tvorbu veøejného mínìní? - pozn. NN)

Co k tomu ještì zbývá dodat? Dosažené výsledky naznaèily, že skuteèným a zøejmì nejvìtším vítìzem balkánské války je v Evropské unii dominující Nìmecko, jehož diplomaté tak dokonèili bez jediného výstøelu a ve vší tichosti další úspìšný krok k dosažení prastarého cíle, který je formulován snahou vytvoøit Osu Berlín - Bagdád. Je faktem, že dlouholetou podporou a vyzbrojením svého chorvatského spojence dnes dosáhlo neomezený pøístup ke Støedozemnímu moøi - smìrem k Bagdádu.

Srbské Ministerstvo informací: http://www.serbia-info.com/

NATO: http://www.nato.int/

Kosovská UCK: http://www.kosova.com/shqip.htm

Britský politický analytik a spisovatel David Pryce-Jones, autor knih “The Strange Death of the Soviet Empire” a “The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs”, uveøejnil v èasopisu Commentary z èervna 1997 na str. 32 - 37 èlánek “European Union - A Disaster in the Making”. Èlánek pøeložil Jan Plachta a do této zprávy byl pøevzat z bulletinu Obèanského institutu è. 84 ze srpna 1998.